MADLIN MINUTOVNÍK vs. fotrův deník

Když má někdo ale opravdu nabitý den, anebo si to o sobě myslí, nestačí mu deníček, diář, ani hodinky. Potřebuje MINUTOVNÍK. To je knížečka ášestkového formátu, co politici různého formátu dostávají při zahraničních návštěvách. A v ní je itinerář cesty rozepsán doslova minutu po minutě: „simtě, tady buď v 14:02, vyfoť se s krajánky v 14:03, pohlaď královnina corgiho v 14:04, tady se podepiš v 14:05, bacha, to v 14:06 radši nepodepisuj…vládní speciál letí v 14:10, už jsi tam měl bejt čtyry minuty, magorevole“. Kolem pak jako černé můry s MINUTOVNÍKY v rukou poletují členové delegace a lidé z ambasády, nosy zabořené do MINUTOVNÍKŮ, minutu co minutu.

Docela jsem se těšil, že na rodičovské žádný MINUTOVNÍK nespatřím, život zvolní, a já přejdu do módu fotrovských DENÍKŮ, respektive mému tempu psaní bližších měsíčníků, slunečníků a větrníků. Jenže děti jsou pakáž chytrá a nevnímají čas jako běžní smrtelníci. Přijde mi, že během minuty dokážou vyprodukovat tolik nálad a myšlenkových procesů, jako já výjimečně zdařilý den po ranní koupeli ve vaně kávy.

          Je za tím i nějaká ta věda. Jedna z hypotéz praví, že si děti za vteřinu vytvoří více mentálních obrazů než my lidi, tedy v podstatě nafotí realitu do mozku víckrát za vteřinu. Mají pak bohatší vzpomínky na uplynulé minuty nežli já, který si nevzpomene, kam si odložil talíř, co jsem na něm měl a jaký měl tvar, protože to můj megapomalý mozek – ekvivalent Kodaku z 19. století – očividně nestihl vyfotit. Čím je člověk mladší, tím se mu zdá, že čas ubíhá pomaleji, a že se toho do jednoho dne více vejde. Může za tím stát kromě bystřejších mozků i to, že se do paměti prostě hlouběji a častěji zapisují nové zážitky než nuzná rutina spojená s naší dospělou existencí, a dětský den je nových zážitků plný.

Mám proto novou metodu, jak podchytit rodičovskou realitu: sobě píšu stále DENÍK. Madle MINUTOVNÍK. Kompatibilitu obou itinerářů si porovnejte sami.

Ilustrační výplň, kdo je tady na koni.

Tempo procitnutí

Madlin MINUTOVNÍK 06:01: „Táto, vstáváme!“

Fotrův DENÍK 06:01: …

MINUTOVNÍK 06:02: „Táto, nespinkej, už jsi spinkal!“

DENÍK 06:02: …

MINUTOVNÍK 06:03: „Táááááááááááááááááá-to? Proč NEMLUVÍŠ?“

DENÍK: …

MINUTOVNÍK 06:04: „Táto, vem si brejle, teď!“

DENÍK 06:04: …

MINUTOVNÍK 06:05: „Táto, táto, potřebuju, potřebujupotřebuju ti něco říct:“

DENÍK 06:05: „Hmfg? Já…co, cocococo, co se děje?“

MINUTOVNÍK 06:06: „Táto, Táto, TÁTO: JÁ CHCI JEŠTĚ SPINKAT!“

Tempo myšlení

Madlin MINUTOVNÍK:

 „…co budeš chtít za přílohu, brambory, nebo těstoviny?“

„Já bych chtělááá….brambory. Ne, těstoviny! Ne, hrát s legem! Ne, skládat žirafu! Ne, skákat jako klokan! Ne, chodit po obrubníku! Ne, spinkat….heléééé, co to jééééé? Aha, drobeček. Tak to vyhodím.“

„Dělám brambory.“

„Koulela se ze dvora tááááákhle velká brambora, neviděla, neslyšela, spadla na ni závora….nenenenenenene, brambory NE! TÁTO! Já chci těstoviny! Helehele, a jaký máme těstoviny? Jsou to kolínka? Nebóóó penne? Jé, Mája si krkla! Nebóóó fusili? Nebóóó šneci, jak se to jmenuje, táto?…..bléééé, šneci…..hahaha, blééééé, to se nejí. Šnečku, šnečku, vystrč růžky, povozím tě….kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo BLÁC….helehele, já chci fusili, FUSILI, táto!!! TÁTO, mámo v komoře je myš, pustíme tam kocoura, ten tu myšku....TÁÁTO, Dej mi fusilíííííí! Můžu se podívat, jak se vaří? Ty fusili?“

Meanwhile FOTRŮV DENÍK: Ciwe, kam jsem dal konvici na vodu? Podívám se. Doleva…..tady. Není. Podívám se doleva. Tady. Taky. Není. Aha. Sem. Ji. Nechal. Na. Dřezu. To jsem si mohl myslet. Hm. No jo no. Teď ji ještě zapnout. Cvak. Nesvítí. Sem se. Netrefil. Do podstavce. Znova. Cvak. Uf. Svítí. Dobrý. Musím. Si. Sednout.

Tempo emocí

Madlin MINUTOVNÍK:

„Tak, a dneska budeš usínat s mámou.“

„Ale né, to by Mája plakala! *fňuk fňuk* – ale ale ale já nechci, *zuřivě dupe*, to by se to by se mi to by se mi OPRAVDU nelíbilo *rozhazuje rukama* JÁÁÁÁ PROSTĚ NECHCI, NECHC---helehelehele, už jsem veselá!“

Meanwhile FOTRŮV DENÍK: Asi. Se jí To nelíbí. Ta představa. Že tam nejsem. Hm. Tak že…bych malinkato….ustoupil? To by. Bylo nevýchovné. Ale. Jí. Na. Mojí. Přítomnosti. Záleží. A to mi lichotí. Tak jo? Ne, to ne. Ale že by přece? No ne, nenechám sebou. Manipulovat. Mám. Tu čest. Mužskou. Nooooooo projednou……..tak jo. Se zas. Přizpůsobím. Hele. Ona. Už. Šla. Spát. Mezitím. S mámou. Dobrý. Uf. Musím. Si. Sednout.

Tempo vyprávění:

Madlin MINUTOVNÍK: „Mája šla na procházku, šla a šla a šla a šla a šla a pak tam byla veverka a ta běžela a běžela a běžela a běžela na další strom a pak lezla a lezla a lezla a zastavila se a koukla na Máju a lezla a lezla a lezla a lezla a schovala se za větev a pak spadla šiška. A potóóm…jsme šli na hřiště a tam byly děti, takže jsem byla trochu zmatená, ale odešly pryč, děkuju, děti, hóóóódně dlouho jim to trvalo, a Mája šplhala na klouzačku, jak tam byly ty stupínky na lezení barevný, a ta klouzačka byla táááákhle veliká, táto, poslouchej, a potom potom potom Mája lezla tunelem žlutým a vůbec se nebála a…TÁTO, já tady něco povídám! Důležitýho!“

Fotrův DENÍK: Hm hm hm, to by mě ale zajímalo, kolik během uplynulé minuty ve vesmíru vyhaslo vzdálených hvězd. Teď jí přikývni. Tak dobře, to máme celkově nějakých deset tisíc trilionů hvězd. Což nevím, co znamená. Teď udiveně zopakuj slovo šiška. Trilion je milion miliard, nebo miliarda milionů? Počkat, miliard asi? Hm. Teď soucitně řekni „hm, ty děti“. To máme osmnáct nul plus, teda krát, deset tisíc. Táááákhle veliká, ta klouzačka, jo? No, a teď, jaká je průměrná trvanlivost hvězdy….vůbec se nebála! --- „Hele, MÁJO, vydrž chvíli, já tady něco vymejšlím! Důležitýho.“

Tempo zdržování

Madlin MINUTOVNÍK:

„Dosnídalas? Můžem do školky.“

„Já ale nechc…hmmm….ještě vyškrábat!“ *zevrubně vyzobává mikročástice ovesné kaše*

„A jdem.“

„Musí se postavit lego. Aby nepadalo!“

„Chápu, rychle, jdu se obout.“

„Ták…už je to hotový. Helehele, potřebuju udělat loužičku!“

„No výborně, tak šup.“

„Ale ale ale co ty mláďátka?“

„Jakýpak mláďátka zas?“

„Zvířátek plyšovejch! Přiřazovat k zvířátkům plyšovejm velikejm, aby jim aby jim aby jim nebylo smutno! PŘI-ŘA-ZO-VAT, táto!“

„Whatever, oblíkám si kabát.“

„Ještě ještě ještě uklidit modelínu!“

„Proč teď, proboha!“

„Aby NE-VYS-CHLA přece.“

„Hm. Máš pravdu.“

„A potom si budeme číst. Na gauči.“

„Knížku si připrav a počká na tebe.“

„Ale ještě ale ještě ale ještě musíme najít klíče!“

„Klíče samozřejmě máme“

„A roušku!“

„Máme!“

„A...a…mám nějaký boty?“

„Máš.“

„Jsou hezký?“

„Jo.“

„A…a…a…?“

„A už ti došly alternativy co? Jdem.“

„Hm…co jsou to „alternativy“? Povídej mi o tom, táto…..NA GAUČI!“

Fotrův DENÍK: Teď, kam jsem dal. Ty. Klíče. V kabátu. Nejsou. Na stole. Nejsou. Hm. Batoh. Zkusím. Otevřít. Ho. Ne. Nic. V hlavní kapse. Co přední? Nejsou tam. Co zadní? Taky ne. Hm. Teď. Jsem v koncích. Dítě. Se. Už. Snaží. Obout. A otevírá. Dveře. Stůj! Hele, něco. Zacinkalo! Z jejich. Druhé strany. Těch. Dveří. Zas jsem je tam nechal. Přes celou noc. Uf. Tak dobrý. Musím. Si. Sednout.

Tempo cestování

Madlin MINUTOVNÍK: "Jé, metro, metro už je tady. Nastupovááááátt! Ukončete výstup a nástup, dveře se.... jé, helehele, dvě sedačky vedle sebe. Ale já chci dělat kolokolomlýnský. Kolem tyče! Jé, už tam je jenom jedna, ta sedačka, ale to nechci, já chci abys abys abys seděl vedle mě! Hehehele, koukej táto, vypadám s tou rouškou jako malej bandita! To je takovej malej loupežník. Jé, kdy bude Karlovo náměstí? Jé, Křižíkova, ta je čer-ve-ná, táto! Helehele, už tam není ani ta poslední sedačka, a to budu smutná! Aha, paní jde pryč. To si můžem sedno...ale ale ale nééééé, já strašně moc nechci sedět vedle pána! Helehele, ten pán má ale velikej nos!!! Jé, aha, to je paní. Proč ta paní má tak velikej nos? Helehele, Florenc! Ukončete výstup a nástup dveře se......mě už to tady nebaví. Hmmmmmm......už tam budem?"

Fotrův DENÍK: Zvedejte. Zadky, simvás! Nevídíte, že sem otec. S malým. Dítětem?! Musím si. Sednout.

Metro 2021.

Zatímco teď neadekvátně pomalu otáčím hlavou za kulovým bleskem, s nímž sdílím domácnost, zakončím to minutovníkovou úváhou: víteco, třeba jsou všechna mláďata svižná a bystrá a smělá už od narození, kdy si pamatujou, jak byla jedno s vesmírem. Jen ještě nemaj jak vyjádřit svoje myšlenky světelné rychlosti, protože prostě ještě neuměj mluvit – co bychom si povídali, rozdíl ve vyjadřovacích schopnostech mé dcery v jednom-aněco roce a dvou-aněco letech (nejsem ženská, abych si to pamatoval přesně), je propastný, jak by řekla moje dvoua-něcoletá dcera.

A od narození dál už to jde jenom z kopce a člověk ve všem zpomaluje…takže, přesněji řečeno, to jde už jen do kopce. Si myslim. Teda. A teď mě omluvte, jdu si sednout.

Osvojení. Jazyka. Mimozemšťanem.

Pokud jste náhodou měli obavu, co že jsem se přes zimu odmlčel, tak vězte, že vysvětlení je naštěstí prosté, společensky přijatelné a stejné jako u vás všech: tak ňák už mě všecko sralo.

Nicméně jsou věci v lidském bytí natolik podivuhodné, že si zaslouží zapsat, třebaže by se člověku v nekonečnu pandemie pranic nechtělo. Mezi ně patří první dětské pokusy vyjádřit své minimyšlenky slovem. A protože Madla nedávno oslavila své druhé narozeniny, rozhodl jsem se katalogizovat její pokusy o jazyk časosběrně, to jest do tří prostých kroků. Vlastně vět:

Věta oznamovací: Táta. Máma. Pes. Babí. Ďoďo. Dudlík. (+- 1 rok)

Věta tázací: Kde je? Dudlík. KDE JE? (+- 1-2 roky)

Věta rozkazovací: Táto! Ťapytyťapyty. Sem! Poď. Teď! Ťapyty! TÁÁÁÁTO! Mámo, pryč! (+- 2 roky)

O jazykovém umu mé dcery v prvních dvou fázích pojednává loňské remcání na téma Jak vyexpit dítě, ale to jsem ještě netušil, jaké veselo bude s větou rozkazovací. Začaly totiž konverzace. A vyprávění příběhů:

První kontakt

First Contact. V science fiction se tak označuje okamžik, kdy lidstvo poprvé potká inteligentní bytost ve vesmíru. Je vůbec možné komunikovat s návštěvníkem z jiné planety, vzešlým z nepředstavitelné cizoty? Znalci díla polského génia Stanisława Lema vědí, že to je setsakramentský orzeszek, o kurwa! A pod to bych se podepsal.

Většina komunikace s Madlou donedávna vypadala jako snaha hrát ve dvě ráno Activity s mimozemšťanem, který zákonitě netuší, jakým koncem se my lidi dorozumíváme a jakým rozmnožujeme, natož že pro pochopení sdělení je záhodno, aby se jednotlivá slova alespoň elementárně lišila. Vystačila si proto s několika slabikami, které používá zaměnitelně, dle svého uvážení. Zato o to vehementněji, neboť eMzák moc dobře ví, CO CHCE ŘÍCT, a pokud nebude jeho projev přesně pochopen, vyslyšen a nahlas zopakován, tak vážně hrozí, že vyhodí Zemi do vzduchu.

Na pochopitelnosti nápověd nepřidává, že Madla/eMzák vypráví historky, které jsou především dlouhé. Navíc zásadně nesouvisejí s tím, co se děje kolem. Tak třeba tudle v kuchyni:

„Bobo.“

„Jasně, dostaneš borůvky.“

*zuřivě zavrtí hlavou* „Bobo!“

„A sakra, ale dobrý, tak ho přebalíme, no!“

„Néééé, bobo! BOBO!“

„Hm, hm…bombardon? Jak babí napsala tu básničku? Já ti ji řeknu, tak hele -“

*nasazuje zoufalý hlas a mluví mi zpříma do obličeje jako na pitomce*

„Bobo. Bo-bo! BOBO!“

„Počkej….už vim! Bonbon!“

*vrhne se hlavou proti koberci a začne hystericky lamentovat“

„Néééééé, NENENENEE! Bobo! Bobo! *v záchvatu mávne ručkou směrem k oknu*

*pud sebezáchovy vypudí z hlubin mé paměti záchranné lanko*

„Hm, nemluvíš ty náhodou o tom, jak jsme v létě venku viděli berušku?“

„Bobo. *zvedne hlavu ze země a mírně pokývne*

„…a jak jsme ji opatrně vzali do ruky….“

„Bobo…? *ve smyslu pokračuj a možná tě vezmu na milost*

*potím se soustředěním, pár slov mě dělí od záchrany před fotonovým torpédem* “…a….pak jsme foukli a koukli, že letí do nebíčka?

*potvrdí kývnutím* Bobo. Jo. *postaví se na nohy a opráší se* Ten táááta!

HODOR.

Mezidruhová komunikace

Druhá otázka, která vždy vzbuzovala mou vědeckofantastickou zvědavost, bylo: proč by měl eMzák při návštěvě komunikovat zrovna s člověkem? Nezaujatý pozorovatel by třeba řekl, že pány tvorstva jsou kočky, které obletují dvounozí slouhové. Nebo klíšťata.

V praxi se ukazuje, že oč vehementněji eMzák potřebuje být vyslyšen, o to spíš mu je jedno, komu to říká.

Tudle po návratu z procházky Madla měla zážitek z různobarevných vrat. Samým nadšením to musela sdělit první osobě, s níž po návratu přišla do styku. Tou osobou byl shodou okolností pes.

„Vrata!“ řekla psovi. Pes nejevil o toto téma hovoru zájem.

„Vrata!“ sedla si na zem, aby psovi koukala přímo do očí. Pes uhýbal pohledem.

„Vrata!“  chytla psí hlavu a do dlaní a obrátila si ji k sobě. „VRATA!“

A protože jí pes neodpovídal, zvedla se a šla to převyprávět plyšákům.

Opakování matka dítěte

Emzáci jistě nebudou jen vyprávět, ale i naslouchat. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí.

Příklad takových příběhů, kdykoliv zazní pokyn:

„Krtek, bajvy!“

„Hm. Objeví se krtina. Jenže z ní nevyleze Krteček, protože narazí do plechovky s barvou. Tak si udělá hromádku vedle. A potom -“

„Nenene! Ještě!“

„Hm. To se takhle objeví Krtkova hromádka –„

„Nene! K‘tina!“

„To je to samý! Achjo. To se takhle objeví krtina. Jenže z ní nevyleze ten Krtek, protože narazí do plechovky s barvou. No tak vyhrabe krtinu -„

„Homau!“

„No jasně, vyhrabe hromadu vedle.  A pak -“

„Nenenene! Ještě!“

„Objeví se krtina….“

A to třeba třicetkrát za sebou. Animovaný film beze slov v tisíci slovech.

Nasávání

Pevně doufám, že mučení opakovanými příběhy (vzpomínáte na Teletubbies? Tak ti jsou proti denně žité realitě čajíček) má nějaký hlubší smysl. Že každým opakování roste dítěti IQ v nepřímé úměře vůči tomu, jak vypravěči klesá. A jestli osvojování jazyka bude fungovat stejně i ve vesmíru, tak emzák přiletí, bude dva roky koukat jak sůva z nudlí po lobotomii, a pak zničehonic ocituje Vergilia v originále.

Aneb děti jsou houby. Nasávají. A pak je jednou zmáčknete a:

"Jak máma říká jéje?"

 "KUA! Kua, kua!"

Kua. A taky p‘dele.

Jazyk jako zbraň

Když už emzák jazyk ovládá, naučí se s ním útočit proti nám pozemšťanům. Rafinovaně. A od čeho jsou významy jiného, než aby se posouvaly? Madla se tak velmi záhy v první protirodičovské ofenzívě používat slovíčko TEĎ.

„…oblečeš se a potom si dáš banán, jo?“

„TEĎ! Jo. Teď.“

Její „teď“ se brzy stalo nepodmíněným reflexem na jakoukoliv zmínku slova „potom“. Třeba když zaslechne recepty. „A potom přidám vejce?“ „TEĎ! TEĎ“. V sebeobraně jsem se tak odnaučil slovo „potom“ používat.

Ne tak Madla, která zbraně dospělých začala obracet proti nim.

„Tak, jdem se oblíct.“

„Po-tóoom!“

„Po čem?“

„POTOM!“

Zmatení pojmů pak dotáhla k dokonalosti s mou ženou:

„Až řeknem TEĎ, tak si opláchneš hlavu. Tak, 3 – 2 – 1…“

„…potóóóm!“

Až budete vyjednávat s mimozemskými civilizacemi, nezapomeňte, že v emzákovštině POTOM = NIKDY.

Neúprosnost logiky

S tím, jak Madla mluví více a častěji, dělá jednu zásadní chybu. Podobně jako herci Teritoriálního tyjátru se občas pokouší (na základě své předešlé jazykové znalosti) improvizovat. Výsledky těchto pokusů se stejně jako u herců Teritoriálního tyjátru pohybují v mezi mezi tragičnem a zapomenutelností, ale vždy v tom je aspoň vnitřní logika, kterou přisuzuje jazykového systému. Tedy dokud časem nezjistí, že čeština smysl nedává:

„Táta (se) válel.“ => Ďoďo (na klavír) hrálel.“

Je v tom něco úspornosti, to zas jo. Některé její věty spíš než větu připomínají trailer na větu. Je v nich to nejdůležitější. Tak například její oblíbená říkanka o těch kočkách, jak snědly kroupy, v podání Madly:

„Houpy, houpy. Mňau. Koťata. Hněvaly. Nedaly. Fšichni byli BLBÍ.“

Poslední slovo vysloví vždy se zvláštním gustem a poťouchle uhýbajícím pohledem. Ještěže v době otevření školek, kde by se na ni učitelky tvářily, už bude plynule mluvit dvěma světovými jazyky, mít stálé zaměstnání a takové ptákoviny ji přestanou bavit.

Manuál pro komunikaci s mimozemskými civilizacemi

Ustanovili jsme si tedy, že až nás přiletí zachránit mimozemská civilizace před námi samými, bude jazyk používat podobně jako dvouleté dítě. Pokud jste dočetli až sem, odměním vás zázračným slovíčkem, jakýmsi safeword,, které zaručeně překazí jakýkoliv emzákův vztek či rozmar, a kejhák vám zachrání rovněž při výchově. Zázračné slovíčko je prosté. Zázračné slovíčko zní:

 *** NEMUSÍŠ ***

P.S. Jak se tak množí dcery citáty zde uvedené a další, které sice možná stojí za řeč, ale už tolik ne za příspěvek, vytvořil jsem jim úložiště na Twitteru: nanoinfleuncerský účet Táta Tučňák. Protože tučňáci jsou fotři frajeři.

Nemusela stát a pózovat.