Koronavirové kurýrování vol. 2

Minulý, záříjový příspěvek jsem končil otevřenou výzvou k fyzickému násilí vůči premiérovi této země a všem bezrouškotrotlům. Málo jste se činili, přátelé!

Následujících několik týdnů a měsíců nebude vůbec lehké čtení ničeho, a tak, dokud se to aspoň trochu dá, tu je druhá vlna naší koronavirové zkušenosti. Opět na konci naleznete akademický závěr, jestli vás ty pseudohumory v temných časech netankujou. Psáno v uvedených dnech, kdy bylo občas ouvej, tedy žádné bravurní aristotelovské oblouky nečekejte, ale 1) víšco, autenticita a 2) bravurní aristotelovské oblouky nikdo nečeká ani od mých divadelních her.

Než začneme s deníkem dění, tak díky za všechny zprávy podpory i pozdější opatrné starosti o nás, když jsme se na měsíc odmlčeli: rozhodl jsem se pro radiové ticho, dokud nebude jeden člen komuny propuštěn z nemocnice. Jak vypadala jeho cesta tam a zase zpátky?

Pondělí 21. září

Sešup nálady jako prorocká rudá kometa předznamenal osvědčený jev všech karantén: po letech používání se rozbila mníšecká myčka. V izolaci si asi nemůžeme pozvat opraváře, co? Zvuk třískajícího nádobí doprovází každou krizi.

Viki si k full-time práci, blížící se výuce, vaření, správě domácnosti, lékařské asistenci a načítání dat o nemoci přidává mytí nádobí. „Aspoň už nemusíš vyklízet myčku,“ poznamenal jsem a odpajdal jsem spát.

Prospal jsem odpoledne od tří do osmi. Šestičlenná rodinná komuna má tu výhodu, že si nemusím všímat, kde jsem zanechal dítě, protože se jí vždy někdo ujme. Převzetí i se zavřenýma očima poznám podle toho, že vzdaluje úpějící hlásek: "tátatátatátatátatátátatáááááta!" V devět večer jsem Madlu přijal zpět, sdělil jí, že si zoubky vyčistí zítra, a vstával jsem za dalších dvanáct hodin. Co zatím dělala Madla v postýlce, to nevím a je mi to jedno.

Úterý 22. září

Mám alespoň dobré zprávy od kolegů z práce: Andrej nás zachrání! Ano ano, na trasovací telefonáty nově nasadí…úředníky z nesouvisejících oborů. Úředník-dobrovolník je totiž něco jako stážista: pracovní síla zdarma. Tak hlavně že před pár měsíci stát odmítal profesionální call centra a dotazovací agentury s tím, že ty telefonáty musí provádět výhradně školený hygienik. Vole.

S kolegyní dobrovolnicí se shodneme, že to by bylo, aby mi zrovna ona neoznámila, že mám jít do karantény. Těšíme se, že si zavoláme.

Tak nezavoláme, odpoledne mi volala hygiena! Překvapivě obstojné skóre, do pěti dnů od testu! Aha. Pražská. Lékaři jsem omylem nahlásil jako místo pobytu svoje trvalé bydliště. Nechtěli v podstatě nic. Pacientka Zero, stejně jako zbytek komuny, stále čeká na telefonát ze středočeské hygieny.

Středa 23. září

Další vlna úpadku a kolektivní deprese, členu komuny (69) je blbě. Štíhlý sportovec. Později přizná, že mu takhle blbě nebylo nikdy v životě. A to, považte, zažil měnovou reformu! Srpen 68! Srpen 69! První album Michala Davida!

Pacientka Zero si vždy dává záležet na tom, jak působí navenek. Je to velmi slušná osoba. Alkohol nepije, hrubého slova jsem od ní neslyšel…

…dokud v izolaci nepřestal fungovat internet debilní kreténskej.

Čtvrtek 24. září

Nejbližší kontakt s lidskou bytostí za poslední dny nám zajistila kamarádka Bára se dvěma dětmi. Jela kolem nás na houby. Tak jsme si od ní objednali colu, protože u mě a člena komuny (69) se covid projevuje mimo jiné urputnou bolestí žaludku, a sušenky a chipsy, protože křupavost je náhradní chuť! Přece.

Bylo skvělé ji za plotem vidět. Jenom asi není lehké se vcítit do našeho zoufalství, a tak přirozeně, protože jsme nespecifikovali, pořídila od všeho jedno až dvě balení. Vydrželo to zhruba dvě hodiny stress eatingu.

Dlouho jsme na distanční návštěvu s Madlou vzpomínali. Vytvořili jsme rekonstrukci scény z Dupla, jak to děláme u všech pamětihodností našeho titěrného života.

Ilustrační lego. Návštěva v karanténě.

Pátek 25. září

Byť je vše dočasné a nejasné, tak veškeré neštěstí či blaho naší komuny pramení z momentálního stavu člena komuny (69). Dopoledne děs. V poledne mu Madla dala pár pus. Odpoledne mu bylo líp a všichni jsme absurdně ožili. První zákon zachování energie.

Fascinuje mě, jak jsme kvůli našemu stavu napruženi na sebemenší náznak tragédie. „Uhořelo tam dítě, to je strašný!“ volá členka komuny s čerstvým řidičákem. „Cože, co, kde, jak se to mohlo stát, to jsem zas necejtil?!“, vyběhnu hned. Aha. Pacientka Zero si pouští nějaký seriál. Odložené případy. Stalo se to před patnácti lety v jeho univerzu. Ještě teď se z toho klepu.

Naši pořídili oxymetr pro člena komuny (69). Užitečná hračka, která měří okysličení krve. S napětím jsme ozkoušeli a…hodnoty jsou hraniční. Hm. Tak jsme si aspoň v komuně krátili čas poměřováním procent.

Sobota 26. září

Nedostatečně okysličený člen komuny (69), sotva pletoucí nohama, dal na naléhání, telefonáty zdravotnických es (včetně své neteře) a Madlenky nemilosrdné „pápá“. Veze se na vyšetření do Motola. Kufr balíme jen pro jistotu. Je přesně desátý den od prvních příznaků.

Během tří hodin vyšetření na urgentním příjmu zesláblý člen komuny (69) nesměl pít a jíst. To asi kdyby systém vyhodnotil, že pacient má jít na odstranění žlučníku anebo císařský řez.

Po vyšetření v běžných částech nemocnice člena komunity (69) umístili na pokoj ve zvláštní opancéřované covidové sekci s vlastním výtahem. A nápisem „nekrmte holuby“ na okně. A Petrem Čtvrtníčkem (59) na pokoji. Navzdory tomu to nebyla zas taková sranda.

Večer mi volal souputník z Tyjátru Tomáš. „Zajímají tě příznaky, aby sis je porovnal?“ vyhrkl jsem rovnou, protože by v takovém případě nebyl první ani poslední, kdo mě díky nemoci pasoval do role odborníka a empirického koronaznalce, který publikuje minimálně dva články v New England Journal of Medicine za kvartál. Prý ne, jen jsme přátelsky pohovořili o životě a vůbec.

Neděle 27. září

Ráno mi volal souputník z Tyjátru Tomáš. Tak prý ho už příznaky zajímaj.

Aha! Dozvídáme se, že člen komuny (69) má oboustranný zápal plic. S bakteriální infekcí. To je totiž další z mnoha covidových zrad: nahlodá vám imunitu a napadne orgány. Pokud ve vás dříme nějaký bacil, tak ten to z povzdálí sleduje a v pravou chvíli se do všeho vloží. Proto ano – zaslechl jsem totiž i kuriózní konspirační teorii, že koronavirus není ve skutečnosit žádný virus, ale bakterie – v případě potřeby se k léčbě onemocnění spuštěných koronavirem nasazujou i antibiotika.

Na kyslíku v nemocnici je členu komuny (69) lépe, ale zima. Nechtějí mu dát další deku. Píšu si: špitál není letadlo.

Pondělí 28. září – pátek 2. října

Domácí bezčasí. Nedokážem seřadit dny a hodiny, fakticky jen čekáme na zprávy z nemocnice, abychom mohli alespoň přibližně odhadnout trend (blbý/dobrý). Protože opět, ta nemoc je sviňa nevyzpytatelná a oproti všemožným osvědčeným moribundům nikdy nevíte, jak se zachová v příštích hodinách.

Člen komuny (69) a Petr Čtvrtníček (59) si od naší rodiny objednají dovoz kafe v kelímku. Než jim ho stihneme vybrat, paní Čtvrtníčková na pokoj koupí kávovar. Na kapsle. Ten s Georgem Clooneym. To je jak s babičkami, když se předháněj s dárky pro děti na Vánoce, fakt.

Petra Čtvrtníčka (59) pustili, do Motola na kyslíkovou terapii nastupuje Jiří Pospíšil (44!). Člen komuny (69) se začíná nudit. Nikoli vlivem Jiřího Pospíšila. Jen protože ležel na jiném oddělení.

Cítíme ohromný vděk vůči lékařům a zdravotníkům Motola a všehomíra. I tak na domácí frontě obavu o akutní průběh střídá mírná obava, že člena komuny (69) přes zřetelné zlepšení vypustí z nemocnice příliš brzo, protože bude zahlceným systémem vnímán jako potenciálně volná kapacita.

Sobota 3. října

Člen komuny (69) je propuštěn z nemocnice. Vypadá řádově líp než před týdnem, tak například se mu daří dýchat. Špitál je opravna lidí!

Neděle 4. října

Naši osobní úlevu křižují celospolečenská opatření a jejich zpřísnění (už je po krajských volbách). Přemýšlím, jak co nejlíp využít naší nově nabyté imunity. Měla by nám vydržet zhruba tři měsíce.

Navrhuji, aby stát zavedl zvláštní režim pro covidové prodělance. Představuju si to jako ghetto, kde bychom mohli zpívat, hrát divadlo a lejt do rána. Čtvrtníček by rozdával sodu, statistik Dušek by zas dělal Zagorku. Pospíšil by byl vrátný a ptal by se všech příchozích: "Kampa?"

Pondělí 5. října – neděle 11. října

Dozvuky. Pacientce Zero volá neznámé číslo. Že by hygiena? V telefonu se ozve udýchaný, naléhavý ženský hlas:

„Pan [člen komuny (69)] je na tom moc špatně, nemůže DÝCHAT!“

Přirozeně nás to zaskočilo. Je to záchranka? Sousedka? Kolemjdoucí na procházce?

“Volám z Blesku. Co nám k tomu řeknete?”

Něco řekla. Pár dní poté dostává Pacientka Zero rozhořčenou SMS od pokrývače, který nám od včerejška opravuje propadlou střechu na chalupě: „Já jsem na vás tak rozzlobený, ani nevíte jak! To vám nikdy neodpustím!“ Četl Blesk. Mylně si na základě toho myslel, že se s ním včera potkala nemocná.

Už jí to odpustil.

Úterý 13. října

Aplikace eRouška mi napsala, že v sobotu 3. 10. jsem se setkal s nakaženou osobou a mám sledovat svůj zdravotní stav. V sobotu 3. 10. propustili člena komuny (69) z nemocnice. Náhoda? Nemyslím si.

Středa 14. října

Člen komuny (69) pro neustávající kašel a teploty jde na rentgen a kontrolu na plicní. Výsledek: prodělává akutní oboustranný zápal plic.

No to mě poser ve stodole…

(Doteď se léčí v domácí péči, velmi pozvolné zlepšení, kortikoidy nejspíš už na furt.)

P. S. Přestala fungovat televize. A pacientka Zero stále netrpělivě čeká na telefonát z hygieny.

Shrnutí a dvojí doporučení, kdyby vás to taky sejmulo:

1) STAV KONZULTOVAT S LÉKAŘEM! Šmuclera tím nemyslím.

Odmala jsem si myslel, že nevědomost léčí. Raději si moc nezjišťovat, neptat se doktorů a hlavně nic negooglit. A ono to přejde. Osvědčená metoda. Přestal jsem třeba takhle věřit na alergii, načež mi přestaly vadit kočky (fyzicky aspoň). Ukazuje se všek, že s covidem popírání vskutku není optimální strategie.

První dny nákazy doprovázela představa, že to musíme vydržet, ať to stojí, co to stojí, protože přece to je virus. Chřipka taky nakonec přejde, no ne? Bolí? No a, známka léčby. Blbě se dejchá? Se vyleží, neasi. A vůbec, co by s ním v nemocnici dělali?

Vyzvali jsme tím na souboj statistiku – v průměru se pacienti hospitalizují mezi 5. a 10. dnem od propuknutí příznaků. Odvodili jsme si nevysloveně, že když přečkáme deset dní, tak je napůl vyhráno, žejo. Co bychom si povídali, zase jednou vyhrála suchá data. Do nemocnice se člen komuny (69) přesunul přesně desátý den.

Vím, že jsme to chytli ještě v dobrý čas na hospitalizaci (as far as dobré časy na hospitalizaci go) – měli jsme z pekla štěstí, že jsme zakusili koronavirus ani ne během druhé vlny, ale teprve během druhé nesouhlasné vlnovky, ale i tak, nehledě na současný děs z přeplněných kapacit bych důrazně doporučil spojit se s nemocnicí či s doktorem z oboru při sebemenším zhoršení. Léčba kromě kyslíku obnášela především antibiotika a kortikoidy: koktejl, který členovi komuny na nově probíhající zápal plic míchá i jeho plicní lékařka z drobné soukromé ordinace. Kdyby nás coby medicínské pitomce vůbec napadlo, že může být problém v bakteriální infekci vyvolané covidem, tak by možná ani nedošlo na nemocniční lůžko a to by zůstalo volné. A teď si vemte, že by to člena komuny (69) jen tak neštrejchlo a průběh by byl výrazně horší: na ventilátor se běžně nechodí poležet na skok. Ani na týden. Ani na dva.

2) MAXIMÁLNĚ OMEZIT KONTAKTY! V současnosti jediná šance, jak se vyhrabat z hoven.

Nebo líp, jak psal člen komuny (69) na sociální sítě: zalezte, pokud můžete. 

Ano, teď to oficiálně ani nejde jinak, když je chytrý lockdown. Ale termín "zalézt, pokud můžete" bych rád do slovníku zařadil i pro budoucnost s volným pohybem.

Je to totiž (teď drze oslovuju především dominantní generaci, která blog čte) jediný spolehlivý způsob, jak se vyhnout týdnům stráveným okousáváním nehtů, pokud byste covid přenesli na rodiče a prarodiče, strejce a sousedky. V nejlepším případě. A to jim nemusí být ani (69). 

Proč to vše píšu? Bez ironie si myslím, že není zas tak samozřejmá úvaha, že svým koronavirem můžete přes několik kontaktů zabít svoji nejoblíbenější paní učitelku ze základky – či kluka z lavice!, aniž byste to tušili, aniž byste se s nimi potkali. Ale je to tak. A je třeba to opakovat. Protože co oko nevidí…a viry jsou prý okem neviditelné.

Příště míň moralizování a krátký příspěvek o tom, co covidový prodělanec jako já může udělat, aby nám všem bylo o chlup líp.

Koronavirové kurýrování vol. 1

"Tak co večeře?"

"Dobrý, křupavý, jenom trochu bez chuti," oznámil jsem k úžasu ženy.

"To je smrad, co?" poukázala na dým valící se k nám do oken od sousedů zahradních pyromanů.

"Jojo....jakej smrad?"

A ty tři dny nevynesený plíny mi taky přestaly vadit.

***

Jak si možná věrní čtenáři rádi vzpomenou, jsem strašpytel. Proto jsme se v zájmu rodiny s moc nic anamnézou vyhýbali rizikům nákazy jako čert kříži, a i kvůli tomu jsme přes léto opustili Prahu. Přesunuli jsme se do vnitřní emigrace na maloměsto pod Brdy, kde bylo ještě před pár týdny hlášeno nula případů. To by bylo, aby si nás tady koronáč našel!

Střih. Teď. Díky tomu, že nás nemoc zastihla v šestičlenné rodinné komuně (posíláme pusu plukovníkovi Prymulovi), se před námi otevírá jedinečná možnost empiricky ověřit, kolika a jakými příznaky se může covid-19 projevovat na vzorku šesti osob ve věku 1,5 - 69 let.

Jsme pozitivní. Buďte s námi. Duchem, teda. Jdem na to. Den po dni, záměrně nejmenuji:

Úterý 15. 9.

Pacientka Zero (0) má dva tři dny po propuknutí kašle a horeček potvrzen pozitivní test. Oznámí jí to telefonátem z Bulovky. Volají třikrát. Ptají se jí, jak se má. Hygiena se s ní prý ještě spojí, aby vytrasovala kontakty.

Uvalujeme se do karantény. Mám téma na další příspěvek na blog, napadne mě jako první reakce a dám si facku. Stárnoucí internetová generace, fakt, todleto.

Probíhá odsun pacientky 0 do izolace, což vzhledem k rozměrům letního sídla je asi tolik problém jako přinutit Madlu hladit zvířátka.

Jsme všichni mírně zaraženi. Na útěchu Viki připraví kuřecí kousky v cornflacích. Nějak chutnají, to nemohu říct.

Středa 16. 9.

Madla se následně po tom, co jsem jí vysvětloval, že pacientka 0 je nemocná, rozhodne, že má taky příznaky, a stráví noc bděním s kašlíkem a rýmičkou.

V pět ráno si Madla usmyslí, že už je zdravá a že je ten pravý čas to oslavit hladícím kolečkem po domácím zvířectvu: mňo (kočka 1), mňo (kočka 2), pe (pes 1), pe (pes 2), plop plop (rybičky v akvárku, ty také hladí po skle). Po našem návratu z poloúspěšného lovu zvířecích hlav (už jsem říkal, že dům je veliký?) padám s úpornou bolestí hlavy a zad naznak na postel a doufám, že mě Madla nechá spát aspoň do šesti. Probouzíme se oba v půl desátý s teplotou.

Hygiena se zatím neozvala, a tak pro představu obvoláváme svoje praktické lékaře. Se ženou jsme k vlastnímu překvapení vyfasovali eŽádanky na test. Prý ale stejně přijdeme na řadu nejdřív za týden, varuje mě doktorka. Letmý pohled na rezervační systém Bulovky to potvrzuje, byť se vzácně někdo odhlásí...hm...

YES, vysokoškolské studium nebylo marné! Léta strávená u zapisování předmětů v SISu z nás vycvičila mistry v oboru refresh-refresh-refresh. Sice nás to stojí den života, ale podaří se nám oběma objednat na zítřek a ve stejnou hodinu.

Pacientka 0 zatím napjatě očekává telefonát z hygieny.

Čtvrtek 17. 9.

Cesta na odběrové místo v Nemocnici na Bulovce: vše jde hladce. I díky Madle, kterou jsme nuceni vzít s sebou a která nám díky svému hlavnímu charakterovému rysu, totiž že je dítě, zajistí přednostní rozřazení. V případě zájmu ji za mírný poplatek zapůjčíme.

Moji rodiče nám do karantény dováží jídlo. Jak do obléhání Leningradu. Viki, která doposud působí nejzdravěji, se zhostí funkce koordinátora zásobování, dlí v centrále kuchyně a roznáší jídlo paprskovitě po celém objektu do našich pokojů.

Naši při této příležitosti do péče převezmou Sandora (pes 2). Jak se přebírá pes nemocných? To ho takhle zavoláte k sobě, on přiběhne a za odměnu ho celého vydrhnete desinfekční utěrkou.

Kdosi do telefonu nejstaršího člena komuny ubezpečuje: "Tak ty budeš v pohodě - neřeknu, kdyby ti bylo sedmdesát!" Ano, tak se na ten koronáč musí! Členu komuny bude sedmdesát až za rok.

Horečky a chybějící chuť a čich podtrhují surrealističnost situace. Nemá teď smysl nic řešit. Jen sledujeme příznaky a tok času, jak se to vyvine, jak se koronavirus rozhodne zařídit zrovna v naší domácnosti. Není to veselé, ale je v tom špetka uvolněného napětí.

Pokud jde o napětí, tak pacientka 0 napjatě očekává telefonát z hygieny.

Pátek 18. 9. 

Účastníkům experimentu postupně a namátkou odchází čich a chuť. Pozitiva: členka komuny díky ztrátě čichu začíná s chutí čistit kočičí záchod.

S rašícími symptomy vzniká bojová linie štrúdl: štěpí nás otázka, zda mají na společný štrúdl nárok lidé bez chuti? Ti, co přišli jen o čich, soudí, že nikoliv, že můžem jíst cokoli. Já soudím, že jsou sobečci.

Je teda pravda, že bez čichu a chuti bych teď teoreticky mohl jíst více ovoce a zeleniny. Jenže ani náhodou nepoznám, pokud jsou shnilý. Tak mi z toho jako nejlepší pokrm vycházejí Madly jáhlové křupky. Ty chutnají jako polystyren i ve svém přirozeném stavu, čili změna je minimální.

Chilli con carne už jen s cornflaky. Prohlašuji, že křupavost je taky chuť!

Sobota 19.9.

Máme pozitivní zprávy z Bulovky.

Příznaky se různí. Tak například na Madle se ukazuje nárůst veselí a touhy objevovat svět za hranicí karantény. „Ven! Ven! Ven!“ volá za plotem a jako lev bije o mříže. Přijde jí to náramně zábavné.

Rovněž ztráta chuti může mít různé tváře. Zatímco mně zmizelo vše krom čtyř základních vjemů, členka komuny, čistící kočičí záchody, vnímá jen hořkost a sladkost. I sůl jí chutná sladce. Je to celé takové hořkosladké.

Mimochodem jsem nám před dvěma týdny ve vidině temného podzimu nakoupil železné zásoby výběrové kávy. 2,5 kg. Považte, opravdu zajímavé, vynikající brazilské bio kávy z mikrolotů. Dnes jsem si dal první šálek kávy od onemocnění. A prozřel jsem! Jak jsem to mohl ty roky hipsteření nevidět? Kafe je jenom hořká voda.

Pacientka 0 stále napjatě čeká na telefonát z hygieny.

Neděle 20. 9.

Virus je nevyzpytatelný. Dopolední optimismus střídá odpolední zhoršení a mírné obavy v komuně.

Když dochází dobrá nálada, máme pořád dítě. Bavíme se tím, že po vzoru Madly všichni zkoušíme prolézt skrz skládací židli. Asi jsme zhubli.

Píše nám jedna větev rodiny s nádechem exkluzivity pozitivní zprávu, že část z nich má covid. Že jim kdyžtak můžeme nakoupit, kdybychom chtěli. Pchá! Se šesti nakaženými nad nimi sice vyhráváme, což je vzhledem k naší a jejich soutěživosti jen dobře, ale uvědomili jsme si kvůli tomu i takovou nepěknou věc: kdo znova nakoupí nám? Všichni příbuzní už jsou nemocní, nebo v karanténě.

Léky z lékárny nám tak přivezl ex-přítel členky komuny. Důkaz, že koronáč nás obírá o zbytky sebeúcty.

Pacientka 0 zatím napjatě očekává telefonát z hygieny.

Dílčí závěry po prvním týdnu:

1) Co je horší, než být zavřený v dítětem v karanténě? Mít covid s dítětem v karanténě.
2) Nenechte se uchlácholit statistikou. Prožívat byť mírné a nerespirační příznaky není žádná výhra. O ztrátě čichu a chuti se dobře píše, protože to je představitelný bizár, ale neurčitá bolest kůže, svalů, kloubů či čehosi mezi, obrovská únava a střídavé stavy klidu a teplot se popisují hůř.
3) Je to úmorné. Když máte chřipku, tak tušíte, jak zhruba bude probíhat a kdy tak skončí. Jenže koronavirus je svině zrádná, projevuje se zhruba cca tisíci způsoby asi tak, a zvlášť když je mezi námi někdo z rizikové skupiny, nikdy nevíte, na čem jste. Konkrétně my jsme jako na houpačce. Člověk má skoro dojem, že se z toho dostáváme, a pak udeří další vlna příznaků.
4) Proč si dovoluju tento citlivější příspěvek, když náš příběh bude stále běžnější, a ani to zatím dobře nedopadlo? Protože nás už všichni Babišové a bezrouškaři na zdraví ohrozili. Ale vy je ještě můžete bít kovovými tyčemi po budce. Čiňte se.

Ven! Ven! Ven! Z toho všeho.