Měsíc izolace: Zápisky z živého bytu

Jsem duší akademik (fakticky: muž ženy s blíže nespecifikovatelným potenciálem k dokončení doktorátu), a tak zhruba před třemi týdny, kdy se schylovalo k tomu, že plukovník Prymula zavelí hajdy dom, a prosíraví lidé v obchodech sahali po zásobách těstovin a šumáků, jsem přirozeně sáhl po literatuře na uklidněnou. Četl jsem si doporučení z postiženějších zemí, jak si to během karantény v městským bytě udělat hezký.

„DON’T HAVE KIDS!“, smrtelně vážně v jednom článku varoval manželský pár z Číny a líčil, jak jim batole leze po hlavě, nedá spát a usiluje o život jako malý wuchanský Damien.

Haha, to tak, to je zas ňáká čínská propaganda, vyčínil jsem jim v duchu. Do očí bijící export politiky jednoho dítěte.

Naopak jsem předpokládal, že se s Madlou v izolaci aspoň nebudu nudit a budu si mít s kým na úrovni popovídat na téma jakdělá. A bude-li Viki moci pracovat z domova, zopakujeme si měsíc předávání agendy (AKA prázdniny), oba si oddechnem a coby introvertům nám bude blaze.

Zejména teda, a na tom mi záleží především, bude blaze mně. Neboť díky karanténě jsem na dítě sám od začátku roku necelé 1,5 měsíce. Ukázkový táta na rodičovské a blogger na slovo vzatý, inu. 

Po týdnu v izolaci jsem musel konstatovat, že jsem měl pravdu a na našem životě se pranic nezměnilo:

Vypadá to dobře. Pociťujeme první pozitivum nouzového stavu – lidé jsou ohleduplnější nebo co, a tak se nám zazdálo, že Palmovka už tolik nesmrdí po lidské moči. Když vyjdeme ven. S rouškou přes nos.

Jen nechápu ty vtipy o tom, jak se všichni po skončení karantény sotva vykutálíme ze dveří.  Sám jsem naopak dočasně začal zplošťovat svoji osobní křivku, protože:

1. Jsem z hygienicko-epidemiologických důvodů vynechal odpolední procházku do pekárny na koláček, což byla jediná motivace, která mě donutila s kočárkem opustit domov.
   
2. Se zavřením státních hranic se odbor státní služby č. 9: Zahraniční vztahy a služba ocitl v krizi identity, až z něj zbyla jen ta služba.
   
   Viki tak skutečně začala sloužit z domova a slouží nám přitom s Madlou hezky, což jí slouží ke cti. Zejména ovládá mně neznámé umění spojit několik surovin ze špajzu v jídlo – dokonce i ty zkameněliny, jako jsou sušené fazole, cizrna a hrách (to víte, že hrách nemusí bejt zelený? Já už taky, jen tři cesty tam a zase zpátky mi to trvalo). Jsem jí za to neskonale vděčný a píšu si vaření na seznam dovedností pro případ dalšího konce světa.

Po dvou týdnech v izolaci jsem musel konstatovat, že Čínani měli pravdu a je to vo hubu:

Kontext: pokud bych se měl zhodnotit objektivně, jedním slovem, na nějakém pohovoru, označil bych se za strašpytla. Ovšem Viki, tak ta je velice obezřetná (víc si o ní říct netroufnu. Jsem totiž strašpytel.).

Tato konstelace charakterů má za následek, že si koronavirus představuju jako černý mrak, který se plíží nad našimi hlavami, prostupuje pod neutěsněnými vchodovými dveřmi, a stejně jako částečky toneru z laserové tiskárny se vpravuje pod kůži paprskem slunečního světla. V praxi to znamená, že jsme celou dobu dobrovolně zavření ve dvou obytných místnostech pod dohledem malého žalářníčka. Do válečného zatemnění oken nechybí mnoho.

Volný čas trávíme nepřetržitým přebíháním z jedné místnosti do druhé, abychom tam na něčem popracovali, než si naše vězeňská dozorkyně všimne, že s ní v té druhé místnosti zůstal jen jeden rodič.

Protože Madla samozřejmě ví, že je karanténa, že pro nás není úniku a že nás tu vždycky někde najde oba dva, a tak vyžaduje soustavnou zábavu od obou rodičů zároveň. Výjimečně, když má zrovna velkorysou náladu, jí stačí, aby se jeden/jedna z nás díval/a na to, jak si s Madlenkou druhý/á hraje, a nepřetržitě to pochvalně komentoval (např.: "máte tam Krtečka, jo?", "krásně jste si dvacekrát za sebou zopakovali slovo 'frk', "ano, to jsou nůžky a s těmi si Madlenka nebude hrát, joooo, tatínku?")

P.S. Odešla nám myčka nádobí. Já jí to vlastně přeju, aspoň někdo z tohodle bytu může odejít. Tak než abych se ztrapňoval pokusy o opravu, nabídl jsem, budu mýt nádobí v ruce. To nemůže být taková dřina, aspoň před dítětem nebyla, jen tu bude od dřezu trochu vlhčeji, no, a trocha plísně jistě přijde vhod při promořování…a to by bylo, aby se zrovna teď porouchalo ještě něco.

Po třech týdnech v izolaci jsem musel konstatovat, že kancelářská židle je nejlepší kolotoč:

Sklepení na obrázku je zeď naší kuchyně.

Do věčných lovišť nám odešel vysoušeč vzduchu, bez něhož se zhruba do deseti minut pokryje zeď našeho bytu souvislou vrstvou černé plísně. Aspoň to ladí s tím mrakem koronaviru, že – viz ilustrační foto.

Viki stěnu „ošetřuje Savem“, pročež mě zaúkolovala celý den bavit Madlenku a odizolovala nás v rámci společné izolace do jedný místnosti, děkuji pěkně (tzv. subizolace). Sama se zavřela do zbývající části bytu. Mám podezření, že sedí v kuchyni na zemi a z terapeutických důvodů si leje víno z třílitrového balení do chřtánu, dokud neodpadne. V pět odpoledne dvakrát pšoukne na zeď Savo proti plísním, aby se neřeklo, a pak, protože je potřeba vyvětrat, otevře okno a druhou flašku.

Vůbec jsme si rozdělili práci. Viki vaří, já myju nádobí. Jsou to spojené nádoby, zdá se – proč, proboha, má potřebu tolik vařit?! Kdo se jí o to prosil?! A to to dítě vážně potřebuje tolik misek denně? Psovi stačí jedna na měsíc!

Ve volných chvílích se bavíme tím, že pozorujeme jarní cibulku růst. Prý když dáte do vody kořen použité cibulky, vyroste vám další a je to takové prepperské perpetuum mobile. Po třítýdenním pozorování to považujeme naopak za důkaz principu zachování hmoty, kdy sice cibulka na první pohled roste do výšin, ale úměrně s tím slábne a umenšuje se do nicoty. Něco jako náš duševní život v době karantény.

P.S. Madla si oblíbila jezdit na koníkovi, a tak ji většinu dne přenáším na ramenou z jedné místnosti do druhé, za vydatného pobízení „klak-klak“. Všichni si na mě dejte pozor! Jsem přenašeč.

Po čtyřech týdnech v izolaci jsem musel konstatovat, že by už to mohlo stačit:

Tak Viki už i myje nádobí. Je fascinující, že i když jste měsíc doma, nic nestíháte. Když uvíznete v jedné lokalitě, tak čas nepostřehnutelně teče a – stojí. Stojí? Ne čas, dítě stojí! Samo. Krucipísek, musíme vypadnout ven, než se tu naučí i chodit. To bude konečná a zadupe nás do země.

I obalili jsme se igelitovými pytlíky, v dobách míru schraňovanými na psí bobky (Sandora jsme po dobu koronakrize s vděčností zapůjčili mým rodičům k domku se zahradou) a vypravili jsme se na túru do Brd:

Samo sebou že pod rouškou všedního dne, aby nás mníšecké milice nezlynčovaly.

Co bychom si povídali, byli jsme z výletu v rouši. Slunce, svoboda, sýkorky. 

Jen to Madlo, kvůli kterému to celé děláme, se opět ukázalo být vlkem v roušce beránčí. Ze všech věcí, co může dítě v lese dělat, si vybrala nudění se. A to že prej má ráda ptáčky („pipi“). Na obrázku výhradně, zdá se. Na druhou stranu svůj totální nezájem vyvážila aktivitou na cestě autem, kterou celou prořvala. 

Po návratu z pěšího výletu, kdy se deset kilometrů nesla v nosítku, Madla řekla „klak-klak“ a nasedla na mě, protože teprve teď pro ni začal den. Chodím dokola a se ženou přemítáme, co si s náhle pocítěnou absencí světa a světla počneme.....když tu náhle se mi ze zad ozve uhranuté, blažené a dychtivé „Pipi! Pipi. Pipipipipipi!“

Z posledních sil zvedneme oči. Za oknem do dvora se v opuštěném hnízdě usadily dvě hrdličky. Velikonoční zázrak! Symbol věčného koloběhu života! Dovoz přírody až do vašeho obýváku!

Madla je nadšená a my se hrdliček každé ráno ptáme, jestli vědí, do čeho s tím vejcem jdou.