Jak vyexpit dítě

Až doteď jsem věřil v nevyhnutelný pokrok lidského ducha. Že všichni nabýváme zkušenosti, s jejichž pomocí se zdokonalujeme a svoje minulé neznalosti a malosti necháváme daleko za sebou.

Ano ano, tadleta osvícenecká víra v pokrok je samozřejmě dědictví...dračáku. Či, chcete-li, her na hrdiny, roleplayingu, RPGs. Z let s nimi strávených jsem se naučil jedno prosté, ale velmi uklidňující pravidlo: ať se se děje, co se děje, člověk vždycky aspoň získá zkušenostní body (experience points či EXP). A jak se tak EXPy pomalu hromaděj, v kritický okamžik poskočíte o jednu úroveň vejš, a jste zas o něco hezčí, chytřejší, silnější, světaznalejší a můžete někoho usmažit fireballem. Odborně se tomu říká expení, přeneseně též levelení.

Předpokládal jsem, že malý dítě bude objekt k expení jako stvořený. Ostatně ze začátku, dokud nic neumíte, se vždycky expí rychlejc a je radost sledovat, jak postavička roste.

Přesně proto jsem se rozhodl jít na rodičovskou – vnímal jsem svou roli jako poslání pána jeskyně (DM), neboli vypravěče, který své svěřenkyni vymýšlí příběhy a úkoly, klade překážky, a ona si už za utržený EXP sama vybere, co se na cestě ke konečné genialitě naučí. Já bych jen moudře seděl, házel kostkou a dělal si poznámky, jakmile u hruškové přesnídávky probleskne nová Marie Curie.

Vidina to byla, myslím, realistická a chybělo velmi málo: aby Madla neexpila do mínusu.

Jistě pro to má vývojová psychologie skvělá vysvětlení, která si každá správná matka stokrát načetla. Ovšem já nemám ani páru, co má dítě dělat a říkat v XY měsících a pěti minutách, protože si to nechci spoilovat. I pán jeskyně si zaslouží překvapení. A tak s překvapením sleduji, jakou má Madla úroveň:

Level 1 (6 měsíců)

Madla při povalování se na břiše, protože nic jiného jí nejde, velmi zřetelně pronese svou první větu!

„Mám emžíky.“

Lingvistický zázrak! Už jenom zjistit, co jsou to ti emžíci.

Level 2 (12 měsíců)

Při roční prohlídce se doktorka dostane k otázce mluvení: „Říká první slova?“

Hrdě se se ženou vyprsíme a vyjmenováváme „máma“, „táta“, „kdeje“, „tadyje“, a nakonec, na což jsme obzvlášť hrdí: „PES!“

„Takže?“ doktorka nezaujatě zvedne oči od papíru. 

„Pět,“ oznámíme rezignovaně.

Doktorka očima přelétne hrdé rodiče, povzdychne si a ke kolonce „první slova“ vpíše: „ano“.

Perly sviním. Ale brzo génius naší dcery dojde veřejného uznání!

Level 3 (12+ měsíců)

Po návratu od doktorky se Madla rozpomene, že umí vyjádřit, kdy něco někde není. Vždy patřičně zoufalým hláskem pronese: „Ňoni“. Pro mě to v době předávání agendy znamená, že Madla je již schopná plnohodnotné konverzace. Často usedáme k disputacím otce a dcery:

„Kde je pes?“ otážu se. 

„Kdeje?“ (Madla se divoce rozhlédne) „Tadyje!“

„Kde je Madla?“

„Kdeje?“ (Madla se divoce rozhlédne) „Ňoni.“

Vítězství je na dosah. Už nikdy nebudu potřebovat mluvit s dalšíma lidma!

Level 4 (13 měsíců)

Nadšení ze psa nepominulo, jen si ho Madla přejmenovala. Nově, ale o to sebevědoměji a vytrvaleji, mu říká „tejte“.

Kladu si to za vinu. Prostě jsem neodolal a vždycky, když kolem prošel Sandor, jsem nadšeně zvolal: „pejsek“. A na slovo „pes“ se zapomnělo. No nic, podobnost tam je, tak s přimhouřením obou uší se i takový„tejte“ dá označit za slovo. V emžíkovštině aspoň. Pokud je jasný, že tím myslí přesně a právě jen pejska.

Level 5 (13+ měsíců)

Ukazuje se, že „tejte“ je rovněž označení pro dudlík. A pití. A ponožky. A „dejte“ (něco, cokoliv).

Aspoň že tomu jídlu říká normálně „papa“. Akorát bych to dokázal ocenit o něco víc, kdybychom ji kdy slůvko „papat“ učili. Nicméně si jsem jistej, že konkrétně u jídla jsme tvrdošíjně opakovali „jídlo“, protože sakra přece aspoň v jednom případě nebudeme mluvit jako dementi. A vida. Zrovna jsem dopapal chlebíček.

Nabejvám kradmé podezření, že role pána jeskyně se při výchově přeceňuje a dítě je geneticky naprogramováno, aby slova lapalo ze vzduchu. I kdyby ji od narození vychovávali vlci, tak stejně se jich bude naléhavě dožadovat fláku masa: "papa".

Level 6 (14 měsíců)

Rapidně přibývá poznávaných zvířat a s nimi i radosti z expení. Tak třeba kůň včetně přenesených významů („tatínku, pěkně prosím, mohla bych ti vylézt na ramena a předstírat, že jedu na koníkovi, byl bys tak laskav?“) se naznačuje zdatným mlaskání jazykem o horní patro: „klak, klak“. Ptáček přirozeně dělá „pipi“, ostatně jako kuře či káčátko. To víte. Ovšem kachna dělá „táta“. Žába dělá „táta“. Slepice dělá „táta“. Kohout dělá „táta“. Husa dělá „táta“. Zato jelen dělá „erhmmrhrmrhrm“. Koza dělá „erhmmrhrmrhrm“. Ovce dělá „erhmmrmhrmhrm“. Kráva dělá „úá“. Sova dělá „úá“. Vlk dělá, pozor změna, „áúá“.

A pes? Pes štěká „kcha, kcha“. Foneticky se to přepsat nedá, ale zní to zhruba jako noční kašel tuberáka, který zaběhl pražský půlmaraton a na oslavu si dal v kruhu přátel u táboráku svého prvního jointa.

Je to samozřejmě hezké. Tuto malou roztomilost oceňujou zejména, jakmile během karantény vyjdeme ven, kolemjdoucí pejskaři. Madla nikdy neopomene na každého z nich hlasitě zachrhlat: „Kcha, kcha! Kcha, kcha!“ Sice nevím, proč se pobouřeně odtahujou, ale zato vím, že psovi už jinak neřekne.

Pryč je pes, v propadlišti dějin se octnul tejte, nastává čas kchafů.

Level 7 (14+ měsíců)

Trend úpadku pokračuje a ukazuje se, že namísto názvů Madla stále víc pojmenovává zvířátka a věci, jako kdyby hrála Activity.

Vidí slona a chytá se za nos, u lišky si mazaně mne pěstičky, při pohledu na zajíce mlátí (dupe) rukama o zem, při pohledu na opici se mlátí do palice, u velblouda mi plivne do obličeje. A lednice dělá němé plopání pusou, protože tam Madla kdysi spatřila pstruha.

Počítá se pantomima jako mluvení? I don‘t think so…minus 500 EXP.

Level 8 (15 měsíců)

Rádi Madle čteme z veršovaných knížek. A já marně doufám, že to ještě zvrátí tenhle EXPonenciální (ba-dum-tss) sešup. A jazykový zázrak se k nám vrátí. 

„Kváky kváky kváká žába – skočí, je z ní stará…,“ zkouším jeden večer předvést naše úspěchy ženě. (ticho) 

„Kváky kváky kváká žába – skočí, je z ní stará…,“ zopakuje návodně Viki.
(ticho) 

„Skočí, je z ní stará…?“ proneseme unisono.
(ticho) 

Achjo, cituju si v duchu Krtečka. Jdu Madle udělat večeři, zatímco Viki nám rozdá hrací karty. Podezřelého ticha je třeba využít. Osmá lžička, s Viki si povídáme, rozdáváme na druhou partii

„BÁBA!“ rozletí se rýže do prostoru. „Báááába! Bábabábabába. Bába.“ (zamyslí se). „Babí? Bábí! Babí! Babí?!," pronese tklivě. "Báááááábí?!“

Další hodinu strávím vysvětlováním, že babička tu nebydlí, šla spinkat a vůbec má moc práce. „Ňoni“, sezná Madla hlasem zabarveným tragédií, načež zvesela zvolá „klak, klak“ a pobídne mě do cvalu.

Level 9 (15+ měsíců)

V roce 2008, kdy v češtině vycházel sedmý díl Harryho Pottera, Václav Klaus zahajoval druhý prezidentský mandát a Jan Kraus měl ještě vlasy, v talkshow Uvolněte se prosím vystupoval dvouletý chlapeček, který byl rekordmanem v poznávání značek aut. Poznávačka se odehrávala takhle:

(Jan Kraus ukázal žlutýho angličáka.)

„Emennmmm,“ řekl chlapeček.

„Mercedes, anó!“ pochválila maminka.

(Jan Kraus ukázal červený autíčko.)

„Eai,“ řekl kluk. 

„Ferrari!“ rozzářila se maminka.

Pointa příběhu není, že ten chlapeček jsem dnes já. Ani že mu dnes bude čtrnáct a měli byste si dát pozor, čím se u dětí chlubíte.

Pointa je, že konečně k vlastnímu údivu začínám matkovštinu, resp. schopnost interpretovat nesrozumitelné dětské žblepty, na určité úrovni částečně tolerovat. Protože když s někým trávíte nepřetržitě celý den, tak prostě poznáte, že slovem „mamí“ dotyčný nemyslí mámu ani nic smysluplného, ale jen a pouze Krtečka. Vnímáte. Rozumíte. Chválíte.

A tak se to s tím expením má. Nepotvrdil se předpoklad, že by pán jeskyně dítě rozvíjel a EXPy je odměňoval. Dítě radši mění pána jeskyně a s ním i pravidla hry. Aby se nepředřelo. Dítě je velkej hráč.

(Anebo se dítě učí mluvit od Krtečka.)