„Napiš o potravinových alergiích,“ řekla Viki po návratu z práce,
když jsem už měsíc pátral po tématu příspěvku.
Měl jsem zrovna svou standardní odpolední pečovatelskou hladinku
dvou piv, která mi dodala odvahy.
„O čem?“ otázal jsem se bezelstně.
„Jak jako o čem? Ty sis nevšim, jak ti furt vařím zásoby
vepřovýho s mrkví, protože to jediný jí nedělá problémy, dávám ti to do
formiček do mrazáku, co pak nejdou umejt, abys sis to mohl jen vyloupnout a rozehřát?
(…)
A jak každej tejden testujeme jednu novou ingredienci,
jestli z toho nebude kakastrofa? A když se netrefíme, tak měsíc čekáme,
než se dá dokupy.
(…)
A počkej, ty sis nevšim, že Madla nikdy nejí to, co jiné děti, nebo, když jsme
u toho, ty? Ty sis nevšim, že si musíme dávat sakra bacha, aby se nedotkla třeba
něčeho třeba od másla, protože pak můžeme jet nanovo?“
„Ale všim,“ zamumlal jsem a dělal jsem, že tam nejsem.
Na mou obhajobu: a) skutečně jsem tam nebyl, alespoň duchem,
a b) skutečně jsem si zmíněných omezení všiml.
Jen jsem upřímně věřil, že to je stejný jako se psem, totiž
že a) děti mají ideálně jíst ten samý druh granulí, aby jim nebylo blbě, a b) nemají
požívat to, co jedí lidé. Ledaže by hodně roztomile loudily.
A tak se, protože příkazy plním rád, snažím splácat článek o
potravinových alergiích a dětském trávení. Tedy příspěvek o hovně. Když
jsem na to kývl, tak jsem ještě netušil, že to bude platit i ve významu
přeneseném: já na tom dělám, já na tom makám, já na tom dělám přes týden a
pořád ne a nevím na čem.
Vážně. Čím to, že prostě nemám vůbec co říct ke zdravému ani
jakémukoliv jinému vaření pro dítě, žonglování s ingrediencemi a jejich
nákupům? Mám zatmění mozku, kdykoliv chci mluvit o papáníčku? (ne) Záhadnou
genetickou poruchu? (nevím) Zabrzdím si tvůrčí proces nutkavou potřebou navštívit
lednici, jakmile napíšu slovo „jídlo“? (to jistě)
Z akademických důvodů bych mohl vzít v úvahu hypotetický,
ale opravdu velmi hypotetický scénář, že ve skutečnosti toho ani jako tuze
pokrokový otec doma nedělám tolik, jak mi ale naprosto oprávněně přijde!
Je to příliš bolestivá myšlenka ke zformulování, a tak si
vypomožme obrázky.
Komiksem „Měla jsi mi
říct.“
Jeho autorka, francouzská feministka (taková ošklivá
slovíčka!), kupodivu opomíjí hodnotnou českou debatu o perských princeznách. Místo
živení kulturních váleček jde k jádru jedné z blech nerovnostního pudla: upozorňuje
na takzvanou mentální nálož, tzn. množství věcí, na které v běžné
domácnosti nepřetržitě myslí žena, aby se nesesypal svět či ona. Nemusíte mít
doktorát z nových médií, abyste pointu tohoto internetového komiksu
pochopili, páč v něm je skrytých významů asi tolik jako v obrázkovém
testu v autoškole.
Co jsem si z něj ve zkrace odnesl: bejt fotr (muž) je
výhra, protože neřešíš a nestresuješ a ještě se můžeš před kejmama pochválit,
že doma pomáháš, byť by ty úkoly, co ti tvoje manažerka (sic) svěřuje, zvládl průměrně
cvičenej křeček. Vyluxuješ, vypneš a si dobrej. A když už nemáš kam dát tu petku
vod Bráníku, tak vyneseš plasty a teatrálně to okomentuješ, protože přece
děláš něco navíc. Buď fotr (muž)!
Diskutujme. Je to fér představa? Točí se ženám v hlavě
konstantní kolotoč vedoucí domácího provozu? Nebo u vás za plánování nákupů,
kalendář společných akcí a trojstrannou negociaci mezi volnou pračkou, věšákem
a košem na prádlo zodpovídá chlap?
|
 | Mentální nálož v praxi: žádnou nenesu,
protože mi to managerka vylepila na vchodové dveře. | |
|
|
Sám to zodpovědně posoudit nedovedu. Tak jsem si, jsa inspirován
komiksem, začal dělat seznamy, co teď coby otec v domácnosti nedělám, nevedu a neorganizuju:
- Nakupování
- Vaření
- Hlídání zásob
- Praní prádla, sušení
- Mytí nádobí
- Umisťování nádobí
- Uklízení (vyjma rozčileného zakopávání věcí někam, kde
nejsou na očích)
- Vedení společného účetnictví
- Cenzurování blogu
- Jednání s řemeslníky
- Rekonstrukce bytu
- Termíny u lékařů, veterinářů
- Termíny u holiče
- Termíny setkávání s přáteli
- Termíny procházejících licencí
- Termíny termínovaných vkladů
- Vydělávání peněz
- (…)
Po čase mě to přestalo bavit a šel jsem na to z opačného
konce. Položek, za které plně zodpovídám já, by mohlo být o něco méně,
řekl jsem si. Jmenovitě:
U toho by to mohlo skončit, žejo. Příspěvek to sice není třeskutě vtipný, ale někdo se třeba chytne za nos, někdo začne prskat, a zbývající dva
čtenáři se poučí, že na té mentální náloži něco může být a tradiční matka toho má na svých bedrech dost, ač to není vidět.
Jenže pak mě napadlo se zeptat svojí managerky, co si o dělbě na
dítě vs. práce všeho druhu, které má na starosti společně se zaměstnáním, myslí ona.
„Mně to vyhovuje mnohem víc,“ řekla. „Zdá se mi, že s dítětem
na noze jsou tyhle provozní práce nepohodlný a nedaj se stíhat. Naopak když
člověk chodí do práce, tak určitě může cestou obvolávat doktory, hlídat
kalendář anebo vynést koš, aniž by se u toho tvářil, že zachraňuje svět.“
Táák. I živitel rodiny se může starat o domácnost. Diskutujme.
 |
Madla je v roce a půl schopnější managerkou kuchyně než já.
Budoucí foodbloggerka? |