"Tak co večeře?"
"Dobrý, křupavý, jenom trochu bez chuti," oznámil jsem k úžasu ženy.
"To je smrad, co?" poukázala na dým valící se k nám do oken od sousedů zahradních pyromanů.
"Jojo....jakej smrad?"
A ty tři dny nevynesený plíny mi taky přestaly vadit.
***
Jak si možná věrní čtenáři rádi vzpomenou, jsem strašpytel. Proto jsme se v zájmu rodiny s moc nic anamnézou vyhýbali rizikům nákazy jako čert kříži, a i kvůli tomu jsme přes léto opustili Prahu. Přesunuli jsme se do vnitřní emigrace na maloměsto pod Brdy, kde bylo ještě před pár týdny hlášeno nula případů. To by bylo, aby si nás tady koronáč našel!
Střih. Teď. Díky tomu, že nás nemoc zastihla v šestičlenné rodinné komuně (posíláme pusu plukovníkovi Prymulovi), se před námi otevírá jedinečná možnost empiricky ověřit, kolika a jakými příznaky se může covid-19 projevovat na vzorku šesti osob ve věku 1,5 - 69 let.
Jsme pozitivní. Buďte s námi. Duchem, teda. Jdem na to. Den po dni, záměrně nejmenuji:
Úterý 15. 9.
Pacientka Zero (0) má dva tři dny po propuknutí kašle a horeček potvrzen pozitivní test. Oznámí jí to telefonátem z Bulovky. Volají třikrát. Ptají se jí, jak se má. Hygiena se s ní prý ještě spojí, aby vytrasovala kontakty.
Uvalujeme se do karantény. Mám téma na další příspěvek na blog, napadne mě jako první reakce a dám si facku. Stárnoucí internetová generace, fakt, todleto.
Probíhá odsun pacientky 0 do izolace, což vzhledem k rozměrům letního sídla je asi tolik problém jako přinutit Madlu hladit zvířátka.
Jsme všichni mírně zaraženi. Na útěchu Viki připraví kuřecí kousky v cornflacích. Nějak chutnají, to nemohu říct.
Středa 16. 9.
Madla se následně po tom, co jsem jí vysvětloval, že pacientka 0 je nemocná, rozhodne, že má taky příznaky, a stráví noc bděním s kašlíkem a rýmičkou.
V pět ráno si Madla usmyslí, že už je zdravá a že je ten pravý čas to oslavit hladícím kolečkem po domácím zvířectvu: mňo (kočka 1), mňo (kočka 2), pe (pes 1), pe (pes 2), plop plop (rybičky v akvárku, ty také hladí po skle). Po našem návratu z poloúspěšného lovu zvířecích hlav (už jsem říkal, že dům je veliký?) padám s úpornou bolestí hlavy a zad naznak na postel a doufám, že mě Madla nechá spát aspoň do šesti. Probouzíme se oba v půl desátý s teplotou.
Hygiena se zatím neozvala, a tak pro představu obvoláváme svoje praktické lékaře. Se ženou jsme k vlastnímu překvapení vyfasovali eŽádanky na test. Prý ale stejně přijdeme na řadu nejdřív za týden, varuje mě doktorka. Letmý pohled na rezervační systém Bulovky to potvrzuje, byť se vzácně někdo odhlásí...hm...
YES, vysokoškolské studium nebylo marné! Léta strávená u zapisování předmětů v SISu z nás vycvičila mistry v oboru refresh-refresh-refresh. Sice nás to stojí den života, ale podaří se nám oběma objednat na zítřek a ve stejnou hodinu.
Pacientka 0 zatím napjatě očekává telefonát z hygieny.
Čtvrtek 17. 9.
Cesta na odběrové místo v Nemocnici na Bulovce: vše jde hladce. I díky Madle, kterou jsme nuceni vzít s sebou a která nám díky svému hlavnímu charakterovému rysu, totiž že je dítě, zajistí přednostní rozřazení. V případě zájmu ji za mírný poplatek zapůjčíme.
Moji rodiče nám do karantény dováží jídlo. Jak do obléhání Leningradu. Viki, která doposud působí nejzdravěji, se zhostí funkce koordinátora zásobování, dlí v centrále kuchyně a roznáší jídlo paprskovitě po celém objektu do našich pokojů.
Naši při této příležitosti do péče převezmou Sandora (pes 2). Jak se přebírá pes nemocných? To ho takhle zavoláte k sobě, on přiběhne a za odměnu ho celého vydrhnete desinfekční utěrkou.
Kdosi do telefonu nejstaršího člena komuny ubezpečuje: "Tak ty budeš v pohodě - neřeknu, kdyby ti bylo sedmdesát!" Ano, tak se na ten koronáč musí! Členu komuny bude sedmdesát až za rok.
Horečky a chybějící chuť a čich podtrhují surrealističnost situace. Nemá teď smysl nic řešit. Jen sledujeme příznaky a tok času, jak se to vyvine, jak se koronavirus rozhodne zařídit zrovna v naší domácnosti. Není to veselé, ale je v tom špetka uvolněného napětí.
Pokud jde o napětí, tak pacientka 0 napjatě očekává telefonát z hygieny.
Pátek 18. 9.
Účastníkům experimentu postupně a namátkou odchází čich a chuť. Pozitiva: členka komuny díky ztrátě čichu začíná s chutí čistit kočičí záchod.
S rašícími symptomy vzniká bojová linie štrúdl: štěpí nás otázka, zda mají na společný štrúdl nárok lidé bez chuti? Ti, co přišli jen o čich, soudí, že nikoliv, že můžem jíst cokoli. Já soudím, že jsou sobečci.
Je teda pravda, že bez čichu a chuti bych teď teoreticky mohl jíst více ovoce a zeleniny.
Jenže ani náhodou nepoznám, pokud jsou shnilý. Tak mi z toho jako nejlepší pokrm vycházejí Madly jáhlové křupky.
Ty chutnají jako polystyren i ve svém přirozeném stavu, čili změna je minimální.
 |
| Chilli con carne už jen s cornflaky. Prohlašuji, že křupavost je taky chuť! |
Sobota 19.9.
Máme pozitivní zprávy z Bulovky.
Příznaky se různí. Tak například na Madle se ukazuje nárůst veselí a
touhy objevovat svět za hranicí karantény. „Ven! Ven! Ven!“ volá za plotem a jako lev bije o mříže. Přijde jí
to náramně zábavné.
Rovněž ztráta chuti může mít různé tváře. Zatímco mně zmizelo vše krom čtyř základních vjemů, členka komuny, čistící kočičí záchody, vnímá jen hořkost a sladkost. I sůl jí chutná sladce. Je to celé takové hořkosladké.
Mimochodem jsem nám před dvěma týdny ve vidině temného podzimu nakoupil železné zásoby výběrové kávy. 2,5 kg. Považte, opravdu zajímavé, vynikající brazilské bio kávy z mikrolotů. Dnes jsem si dal první šálek kávy od onemocnění. A prozřel jsem! Jak jsem to mohl ty roky hipsteření nevidět? Kafe je jenom hořká voda.
Pacientka 0 stále napjatě čeká na telefonát z hygieny.
Neděle 20. 9.
Virus je nevyzpytatelný. Dopolední optimismus střídá odpolední zhoršení a mírné obavy v komuně.
Když dochází dobrá nálada, máme pořád dítě. Bavíme se tím, že po vzoru Madly všichni zkoušíme prolézt skrz skládací židli. Asi jsme zhubli.
Píše nám jedna větev rodiny s nádechem exkluzivity pozitivní zprávu, že část z nich má covid. Že jim kdyžtak můžeme nakoupit, kdybychom chtěli. Pchá! Se šesti nakaženými nad nimi sice vyhráváme, což je vzhledem k naší a jejich soutěživosti jen dobře, ale uvědomili jsme si kvůli tomu i takovou nepěknou věc: kdo znova nakoupí nám? Všichni příbuzní už jsou nemocní, nebo v karanténě.
Léky z lékárny nám tak přivezl ex-přítel členky komuny. Důkaz, že koronáč nás obírá o zbytky sebeúcty.
Pacientka 0 zatím napjatě očekává telefonát z hygieny.
Dílčí závěry po prvním týdnu:
1) Co je horší, než být zavřený v dítětem v karanténě? Mít covid s dítětem v karanténě.
2) Nenechte se uchlácholit statistikou. Prožívat byť mírné a nerespirační příznaky není žádná výhra. O ztrátě čichu a chuti se dobře píše, protože to je představitelný bizár, ale neurčitá bolest kůže, svalů, kloubů či čehosi mezi, obrovská únava a střídavé stavy klidu a teplot se popisují hůř.
3) Je to úmorné. Když máte chřipku, tak tušíte, jak zhruba bude probíhat a kdy tak skončí. Jenže koronavirus je svině zrádná, projevuje se zhruba cca tisíci způsoby asi tak, a zvlášť když je mezi námi někdo z rizikové skupiny, nikdy nevíte, na čem jste. Konkrétně my jsme jako na houpačce. Člověk má skoro dojem, že se z toho dostáváme, a pak udeří další vlna příznaků.
4) Proč si dovoluju tento citlivější příspěvek, když náš příběh bude stále běžnější, a ani to zatím dobře nedopadlo? Protože nás už všichni Babišové a bezrouškaři na zdraví ohrozili. Ale vy je ještě můžete bít kovovými tyčemi po budce. Čiňte se.
 |
| Ven! Ven! Ven! Z toho všeho. |
