Když má někdo ale opravdu nabitý den, anebo si to o sobě myslí, nestačí mu deníček, diář, ani hodinky. Potřebuje MINUTOVNÍK. To je knížečka ášestkového formátu, co politici různého formátu dostávají při zahraničních návštěvách. A v ní je itinerář cesty rozepsán doslova minutu po minutě: „simtě, tady buď v 14:02, vyfoť se s krajánky v 14:03, pohlaď královnina corgiho v 14:04, tady se podepiš v 14:05, bacha, to v 14:06 radši nepodepisuj…vládní speciál letí v 14:10, už jsi tam měl bejt čtyry minuty, magorevole“. Kolem pak jako černé můry s MINUTOVNÍKY v rukou poletují členové delegace a lidé z ambasády, nosy zabořené do MINUTOVNÍKŮ, minutu co minutu.
Docela jsem se těšil, že na rodičovské žádný MINUTOVNÍK nespatřím, život zvolní, a já přejdu do módu fotrovských DENÍKŮ, respektive mému tempu psaní bližších měsíčníků, slunečníků a větrníků. Jenže děti jsou pakáž chytrá a nevnímají čas jako běžní smrtelníci. Přijde mi, že během minuty dokážou vyprodukovat tolik nálad a myšlenkových procesů, jako já výjimečně zdařilý den po ranní koupeli ve vaně kávy.
Je za tím i nějaká ta věda. Jedna z hypotéz praví, že si děti za vteřinu vytvoří více mentálních obrazů než my lidi, tedy v podstatě nafotí realitu do mozku víckrát za vteřinu. Mají pak bohatší vzpomínky na uplynulé minuty nežli já, který si nevzpomene, kam si odložil talíř, co jsem na něm měl a jaký měl tvar, protože to můj megapomalý mozek – ekvivalent Kodaku z 19. století – očividně nestihl vyfotit. Čím je člověk mladší, tím se mu zdá, že čas ubíhá pomaleji, a že se toho do jednoho dne více vejde. Může za tím stát kromě bystřejších mozků i to, že se do paměti prostě hlouběji a častěji zapisují nové zážitky než nuzná rutina spojená s naší dospělou existencí, a dětský den je nových zážitků plný.
Mám proto novou metodu, jak podchytit rodičovskou realitu: sobě píšu stále DENÍK. Madle MINUTOVNÍK. Kompatibilitu obou itinerářů si porovnejte sami.
 |
| Ilustrační výplň, kdo je tady na koni. |
Tempo procitnutí
Madlin MINUTOVNÍK 06:01: „Táto, vstáváme!“
Fotrův DENÍK 06:01: …
MINUTOVNÍK 06:02: „Táto, nespinkej, už jsi spinkal!“
DENÍK 06:02: …
MINUTOVNÍK 06:03: „Táááááááááááááááááá-to? Proč NEMLUVÍŠ?“
DENÍK: …
MINUTOVNÍK 06:04: „Táto, vem si brejle, teď!“
DENÍK 06:04: …
MINUTOVNÍK 06:05: „Táto, táto, potřebuju, potřebujupotřebuju ti něco říct:“
DENÍK 06:05: „Hmfg? Já…co, cocococo, co se děje?“
MINUTOVNÍK 06:06: „Táto, Táto, TÁTO: JÁ CHCI JEŠTĚ SPINKAT!“
Tempo myšlení
Madlin MINUTOVNÍK:
„…co budeš chtít za přílohu, brambory, nebo těstoviny?“
„Já bych chtělááá….brambory. Ne, těstoviny! Ne, hrát s legem! Ne, skládat žirafu! Ne, skákat jako klokan! Ne, chodit po obrubníku! Ne, spinkat….heléééé, co to jééééé? Aha, drobeček. Tak to vyhodím.“
„Dělám brambory.“
„Koulela se ze dvora tááááákhle velká brambora, neviděla, neslyšela, spadla na ni závora….nenenenenenene, brambory NE! TÁTO! Já chci těstoviny! Helehele, a jaký máme těstoviny? Jsou to kolínka? Nebóóó penne? Jé, Mája si krkla! Nebóóó fusili? Nebóóó šneci, jak se to jmenuje, táto?…..bléééé, šneci…..hahaha, blééééé, to se nejí. Šnečku, šnečku, vystrč růžky, povozím tě….kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo BLÁC….helehele, já chci fusili, FUSILI, táto!!! TÁTO, mámo v komoře je myš, pustíme tam kocoura, ten tu myšku....TÁÁTO, Dej mi fusilíííííí! Můžu se podívat, jak se vaří? Ty fusili?“
Meanwhile FOTRŮV DENÍK: Ciwe, kam jsem dal konvici na vodu? Podívám se. Doleva…..tady. Není. Podívám se doleva. Tady. Taky. Není. Aha. Sem. Ji. Nechal. Na. Dřezu. To jsem si mohl myslet. Hm. No jo no. Teď ji ještě zapnout. Cvak. Nesvítí. Sem se. Netrefil. Do podstavce. Znova. Cvak. Uf. Svítí. Dobrý. Musím. Si. Sednout.
Tempo emocí
Madlin MINUTOVNÍK:
„Tak, a dneska budeš usínat s mámou.“
„Ale né, to by Mája plakala! *fňuk fňuk* – ale ale ale já nechci, *zuřivě dupe*, to by se to by se mi to by se mi OPRAVDU nelíbilo *rozhazuje rukama* JÁÁÁÁ PROSTĚ NECHCI, NECHC---helehelehele, už jsem veselá!“
Meanwhile FOTRŮV DENÍK: Asi. Se jí To nelíbí. Ta představa. Že tam nejsem. Hm. Tak že…bych malinkato….ustoupil? To by. Bylo nevýchovné. Ale. Jí. Na. Mojí. Přítomnosti. Záleží. A to mi lichotí. Tak jo? Ne, to ne. Ale že by přece? No ne, nenechám sebou. Manipulovat. Mám. Tu čest. Mužskou. Nooooooo projednou……..tak jo. Se zas. Přizpůsobím. Hele. Ona. Už. Šla. Spát. Mezitím. S mámou. Dobrý. Uf. Musím. Si. Sednout.
Tempo vyprávění:
Madlin MINUTOVNÍK: „Mája šla na procházku, šla a šla a šla a šla a šla a pak tam byla veverka a ta běžela a běžela a běžela a běžela na další strom a pak lezla a lezla a lezla a zastavila se a koukla na Máju a lezla a lezla a lezla a lezla a schovala se za větev a pak spadla šiška. A potóóm…jsme šli na hřiště a tam byly děti, takže jsem byla trochu zmatená, ale odešly pryč, děkuju, děti, hóóóódně dlouho jim to trvalo, a Mája šplhala na klouzačku, jak tam byly ty stupínky na lezení barevný, a ta klouzačka byla táááákhle veliká, táto, poslouchej, a potom potom potom Mája lezla tunelem žlutým a vůbec se nebála a…TÁTO, já tady něco povídám! Důležitýho!“
Fotrův DENÍK: Hm hm hm, to by mě ale zajímalo, kolik během uplynulé minuty ve vesmíru vyhaslo vzdálených hvězd. Teď jí přikývni. Tak dobře, to máme celkově nějakých deset tisíc trilionů hvězd. Což nevím, co znamená. Teď udiveně zopakuj slovo šiška. Trilion je milion miliard, nebo miliarda milionů? Počkat, miliard asi? Hm. Teď soucitně řekni „hm, ty děti“. To máme osmnáct nul plus, teda krát, deset tisíc. Táááákhle veliká, ta klouzačka, jo? No, a teď, jaká je průměrná trvanlivost hvězdy….vůbec se nebála! --- „Hele, MÁJO, vydrž chvíli, já tady něco vymejšlím! Důležitýho.“
Tempo zdržování
Madlin MINUTOVNÍK:
„Dosnídalas? Můžem do školky.“
„Já ale nechc…hmmm….ještě vyškrábat!“ *zevrubně vyzobává mikročástice ovesné kaše*
„A jdem.“
„Musí se postavit lego. Aby nepadalo!“
„Chápu, rychle, jdu se obout.“
„Ták…už je to hotový. Helehele, potřebuju udělat loužičku!“
„No výborně, tak šup.“
„Ale ale ale co ty mláďátka?“
„Jakýpak mláďátka zas?“
„Zvířátek plyšovejch! Přiřazovat k zvířátkům plyšovejm velikejm, aby jim aby jim aby jim nebylo smutno! PŘI-ŘA-ZO-VAT, táto!“
„Whatever, oblíkám si kabát.“
„Ještě ještě ještě uklidit modelínu!“
„Proč teď, proboha!“
„Aby NE-VYS-CHLA přece.“
„Hm. Máš pravdu.“
„A potom si budeme číst. Na gauči.“
„Knížku si připrav a počká na tebe.“
„Ale ještě ale ještě ale ještě musíme najít klíče!“
„Klíče samozřejmě máme“
„A roušku!“
„Máme!“
„A...a…mám nějaký boty?“
„Máš.“
„Jsou hezký?“
„Jo.“
„A…a…a…?“
„A už ti došly alternativy co? Jdem.“
„Hm…co jsou to „alternativy“? Povídej mi o tom, táto…..NA GAUČI!“
Fotrův DENÍK: Teď, kam jsem dal. Ty. Klíče. V kabátu. Nejsou. Na stole. Nejsou. Hm. Batoh. Zkusím. Otevřít. Ho. Ne. Nic. V hlavní kapse. Co přední? Nejsou tam. Co zadní? Taky ne. Hm. Teď. Jsem v koncích. Dítě. Se. Už. Snaží. Obout. A otevírá. Dveře. Stůj! Hele, něco. Zacinkalo! Z jejich. Druhé strany. Těch. Dveří. Zas jsem je tam nechal. Přes celou noc. Uf. Tak dobrý. Musím. Si. Sednout.
Tempo cestování
Madlin MINUTOVNÍK: "Jé, metro, metro už je tady. Nastupovááááátt! Ukončete výstup a nástup, dveře se.... jé, helehele, dvě sedačky vedle sebe. Ale já chci dělat kolokolomlýnský. Kolem tyče! Jé, už tam je jenom jedna, ta sedačka, ale to nechci, já chci abys abys abys seděl vedle mě! Hehehele, koukej táto, vypadám s tou rouškou jako malej bandita! To je takovej malej loupežník. Jé, kdy bude Karlovo náměstí? Jé, Křižíkova, ta je čer-ve-ná, táto! Helehele, už tam není ani ta poslední sedačka, a to budu smutná! Aha, paní jde pryč. To si můžem sedno...ale ale ale nééééé, já strašně moc nechci sedět vedle pána! Helehele, ten pán má ale velikej nos!!! Jé, aha, to je paní. Proč ta paní má tak velikej nos? Helehele, Florenc! Ukončete výstup a nástup dveře se......mě už to tady nebaví. Hmmmmmm......už tam budem?"
Fotrův DENÍK: Zvedejte. Zadky, simvás! Nevídíte, že sem otec. S malým. Dítětem?! Musím si. Sednout.
 |
| Metro 2021. |
Zatímco teď neadekvátně pomalu otáčím hlavou za kulovým bleskem, s nímž sdílím domácnost, zakončím to minutovníkovou úváhou: víteco, třeba jsou všechna mláďata svižná a bystrá a smělá už od narození, kdy si pamatujou, jak byla jedno s vesmírem. Jen ještě nemaj jak vyjádřit svoje myšlenky světelné rychlosti, protože prostě ještě neuměj mluvit – co bychom si povídali, rozdíl ve vyjadřovacích schopnostech mé dcery v jednom-aněco roce a dvou-aněco letech (nejsem ženská, abych si to pamatoval přesně), je propastný, jak by řekla moje dvoua-něcoletá dcera.
A od narození dál už to jde jenom z kopce a člověk ve všem zpomaluje…takže, přesněji řečeno, to jde už jen do kopce. Si myslim. Teda. A teď mě omluvte, jdu si sednout.
