Dítě, tchýně, alkohol

Humorné okolnosti, o nichž si povíme někdy příště, mě dohnaly k tomu, že už přes měsíc bydlím s Madlou a svou tchýní (AKA babí!) v domku na malém městě (AKA vnitřním exilu). Přestože bychom mohli označit náš vztah za harmonický, a to, považte, bez tahanic a foukanic, tak nová situace poodhalila krčky několika mírně patologickým jevům, s nimiž se právě teď posadím na vaši domácí pohovku. Není zač.

Předně dobrá zpráva: zanechal jsem domácího alkoholismu běžné matky na rodičovské. Ten se projevoval mimo jiné tím, že se v našem pražském bytě v době stěhování našlo zhruba 40 prázdných lahváčů….akumulovaných, postupně, po jednom, sklo po skle. Basa se špatně pronáší.

Ihned se v mé pokřivené mysli, neustále bažící po příležitosti na samozabavení dítěte, zrodil plán na jejich ekologické využití: bowling s biocibulí!

Bohužel přátelský match s Madlou skončil po deseti minutách skórem 40:0 pro lahváče (viz reportážní fotografie), a tak nezbylo než na hru rezignovat a flašky přiznat a odevzdat k dalšímu postupu ženě (AKA hlavě rodiny). Když jsem ji se dvěma důsledně vyváženýma taškama posílal do obchodu, hlasitý cinkot asi překryl pochvalná slova, jak pestrý odpolední program zas tatínek vymyslel.

I na srážení kuželek je moc hodná.

Jenže život na malém městě s babí domácí popíjení ukončil. Ano, ano, místo toho jsem přešel na alkoholismus venkovní, únikový, takzvaně mužský, který je, jak známo, mnohem zdravější, protože je na vzduchu. Navíc má společenský rozměr. A tak si denně chodím od rodičovské odfrknout a pokecat se svým kámo Madloněm. Chodíme na dvě. Výhradně na dvě.

Proč na dvě, ptáte se? Že bychom snad ve dvou tři piva nezvládli?

Je to věc udržitelnosti. Dvě piva lze udržet. Anebo líp, nechám se poučit: mají matky mezi váma nějaký trik, jak to dělají, když si samy s dítětem zajdou na pár kousků a zavolá je příroda na pány? Jinak než přísnou sebekontrolou mi tato prekérka připadá absolutně neřešitelná. Dvě, dycky dvě. A to i s rizikem, že doma na mě Madla řekne, že jsem měl „tši“, protože jiné číslo neumí.

Pracovní náplň našich dní.

Ale vedle nezdravě zlehčovaného alkoholismu je tu jeden kurióznější behaviorální problém, který proti své vůli přináším do idyly malého města. Jev, který pracovně nazývám onikání dítětem.

Oč jde? O dítě jako demilitarizované pásmo. O dítě jako cordon sanitaire. O dítě jako aviváž, kterou se na změkčení prožene jakákoliv přímá věta či štiplavá poznámka, aby nezněla tak přímě či poznámkovitě. Chcete něco říct, ale jste strašpytlík? Prostě oslovte dítě, které tomu nerozumí, za přítomnosti toho, kterého se to týká.

Pro příklad se zatouláme jak jinak než do dětství. Mého dětství. S tím rozdílem, že u nás funkci nemluvněte, přes něž se mluví, plnil pes. Běžná konverzace pak probíhala následovně:

 „Teď si radši zalez, Asto, chudinko, protože Juráš půjde luxovat.“

„Astičko, Astipse, ničeho se neboj, dneska není sobota.“

(vkleče se mazlím s fenkou, abych se mámě nedíval do očí)

 „Ale ta byla včera, žejo, Astičko? A včera nikdo neluxoval. Asto.“

 „Ale já mám zejtra školu od sedmi, Asto, a ještě musím udělat referát…“

(přijde táta, odhodlaný situaci rázně rozřešit)

„Páníčku, řekni mu něco.“

„Asto, prosímtě, pusť malýho páníčka, už několik tejdnů neluxoval….“

Dnes k vlastnímu zděšení zjišťuju, že projevy onikání dítětem začínají nevinně. Fakt nejprve chcete dceru upozornit, že žena jí, aby byla dcera náležitě poučena a pronesla převratnou větu obsahující podmět i přísudek: „máma papá!“ Jenže po čase se vám tam vkrade slovíčko „zase“. A pak „poslední zmrzlinu“. A než se nadějete, je z dítěte něco mezi soudním mediátorem a perlátorem.

Budu rád, pokud mi terapeuticky potvrdíte, že v téhle rezignaci na základy mezilidské komunikace nejedu sám. Na oplátku jsem vám připravil slovníček několika nejužívajších vět v onikacím jazyku, protože....to přijde vhod. Však si to někdy zkuste, už nikdy nebudete muset nic řešit s dospělým!

Slovníček introvertního rodičovství

„Neviděla jsi tátův sejra, Madlenko?" = „Kdo z vás mi ho sežral?!“ 

„Zamávej babí, babí pojede na nákup a pořídí ti banány a borůvky a maliny.“  = „Zoro, mohla bys prosím zajet pro banány a borůvky a maliny a sejra?“

„Madlenko, zamáváš jim na dobrou noc?" = „Si to tady užijte, ty vaše večery plné zábavy a veselí. Parchanti.“

„Hele, kdo to přišel. Děda!“ = „Hele, nenapadá mě žádné důstojné téma ke konverzaci, tak hele: dítě!“

„Neboj se, s tetou je sranda, to teprve uvidíš, až si s tebou jednou bude hrát!“ = „Zítra  potřebuju hlídání.“

„Madlo, kdopak se to vrátil z práce? Poznáš ji ještě?“ = „To je dost taky, že ses uráčila přijít.“

„Půjdeš k mámě?“ = „Na.“

"To neva, že ti to spadlo, ale u babičky jídlo ze země vždycky dáváme pejskovi." = "Já bych vám tu vyluxoval, ale nechce se mi. Zvyk z dětství."

„Madlenko, povíš nám, co kolem sebe vidíš?“ = „Nemám vůbec co říct.“

Druhý domov.