Osvojení. Jazyka. Mimozemšťanem.

Pokud jste náhodou měli obavu, co že jsem se přes zimu odmlčel, tak vězte, že vysvětlení je naštěstí prosté, společensky přijatelné a stejné jako u vás všech: tak ňák už mě všecko sralo.

Nicméně jsou věci v lidském bytí natolik podivuhodné, že si zaslouží zapsat, třebaže by se člověku v nekonečnu pandemie pranic nechtělo. Mezi ně patří první dětské pokusy vyjádřit své minimyšlenky slovem. A protože Madla nedávno oslavila své druhé narozeniny, rozhodl jsem se katalogizovat její pokusy o jazyk časosběrně, to jest do tří prostých kroků. Vlastně vět:

Věta oznamovací: Táta. Máma. Pes. Babí. Ďoďo. Dudlík. (+- 1 rok)

Věta tázací: Kde je? Dudlík. KDE JE? (+- 1-2 roky)

Věta rozkazovací: Táto! Ťapytyťapyty. Sem! Poď. Teď! Ťapyty! TÁÁÁÁTO! Mámo, pryč! (+- 2 roky)

O jazykovém umu mé dcery v prvních dvou fázích pojednává loňské remcání na téma Jak vyexpit dítě, ale to jsem ještě netušil, jaké veselo bude s větou rozkazovací. Začaly totiž konverzace. A vyprávění příběhů:

První kontakt

First Contact. V science fiction se tak označuje okamžik, kdy lidstvo poprvé potká inteligentní bytost ve vesmíru. Je vůbec možné komunikovat s návštěvníkem z jiné planety, vzešlým z nepředstavitelné cizoty? Znalci díla polského génia Stanisława Lema vědí, že to je setsakramentský orzeszek, o kurwa! A pod to bych se podepsal.

Většina komunikace s Madlou donedávna vypadala jako snaha hrát ve dvě ráno Activity s mimozemšťanem, který zákonitě netuší, jakým koncem se my lidi dorozumíváme a jakým rozmnožujeme, natož že pro pochopení sdělení je záhodno, aby se jednotlivá slova alespoň elementárně lišila. Vystačila si proto s několika slabikami, které používá zaměnitelně, dle svého uvážení. Zato o to vehementněji, neboť eMzák moc dobře ví, CO CHCE ŘÍCT, a pokud nebude jeho projev přesně pochopen, vyslyšen a nahlas zopakován, tak vážně hrozí, že vyhodí Zemi do vzduchu.

Na pochopitelnosti nápověd nepřidává, že Madla/eMzák vypráví historky, které jsou především dlouhé. Navíc zásadně nesouvisejí s tím, co se děje kolem. Tak třeba tudle v kuchyni:

„Bobo.“

„Jasně, dostaneš borůvky.“

*zuřivě zavrtí hlavou* „Bobo!“

„A sakra, ale dobrý, tak ho přebalíme, no!“

„Néééé, bobo! BOBO!“

„Hm, hm…bombardon? Jak babí napsala tu básničku? Já ti ji řeknu, tak hele -“

*nasazuje zoufalý hlas a mluví mi zpříma do obličeje jako na pitomce*

„Bobo. Bo-bo! BOBO!“

„Počkej….už vim! Bonbon!“

*vrhne se hlavou proti koberci a začne hystericky lamentovat“

„Néééééé, NENENENEE! Bobo! Bobo! *v záchvatu mávne ručkou směrem k oknu*

*pud sebezáchovy vypudí z hlubin mé paměti záchranné lanko*

„Hm, nemluvíš ty náhodou o tom, jak jsme v létě venku viděli berušku?“

„Bobo. *zvedne hlavu ze země a mírně pokývne*

„…a jak jsme ji opatrně vzali do ruky….“

„Bobo…? *ve smyslu pokračuj a možná tě vezmu na milost*

*potím se soustředěním, pár slov mě dělí od záchrany před fotonovým torpédem* “…a….pak jsme foukli a koukli, že letí do nebíčka?

*potvrdí kývnutím* Bobo. Jo. *postaví se na nohy a opráší se* Ten táááta!

HODOR.

Mezidruhová komunikace

Druhá otázka, která vždy vzbuzovala mou vědeckofantastickou zvědavost, bylo: proč by měl eMzák při návštěvě komunikovat zrovna s člověkem? Nezaujatý pozorovatel by třeba řekl, že pány tvorstva jsou kočky, které obletují dvounozí slouhové. Nebo klíšťata.

V praxi se ukazuje, že oč vehementněji eMzák potřebuje být vyslyšen, o to spíš mu je jedno, komu to říká.

Tudle po návratu z procházky Madla měla zážitek z různobarevných vrat. Samým nadšením to musela sdělit první osobě, s níž po návratu přišla do styku. Tou osobou byl shodou okolností pes.

„Vrata!“ řekla psovi. Pes nejevil o toto téma hovoru zájem.

„Vrata!“ sedla si na zem, aby psovi koukala přímo do očí. Pes uhýbal pohledem.

„Vrata!“  chytla psí hlavu a do dlaní a obrátila si ji k sobě. „VRATA!“

A protože jí pes neodpovídal, zvedla se a šla to převyprávět plyšákům.

Opakování matka dítěte

Emzáci jistě nebudou jen vyprávět, ale i naslouchat. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí. A jestli se mé podobenství nemýlí, tak budou chtít převypravovat třívteřinové úseky z Krtečka do zblbnutí.

Příklad takových příběhů, kdykoliv zazní pokyn:

„Krtek, bajvy!“

„Hm. Objeví se krtina. Jenže z ní nevyleze Krteček, protože narazí do plechovky s barvou. Tak si udělá hromádku vedle. A potom -“

„Nenene! Ještě!“

„Hm. To se takhle objeví Krtkova hromádka –„

„Nene! K‘tina!“

„To je to samý! Achjo. To se takhle objeví krtina. Jenže z ní nevyleze ten Krtek, protože narazí do plechovky s barvou. No tak vyhrabe krtinu -„

„Homau!“

„No jasně, vyhrabe hromadu vedle.  A pak -“

„Nenenene! Ještě!“

„Objeví se krtina….“

A to třeba třicetkrát za sebou. Animovaný film beze slov v tisíci slovech.

Nasávání

Pevně doufám, že mučení opakovanými příběhy (vzpomínáte na Teletubbies? Tak ti jsou proti denně žité realitě čajíček) má nějaký hlubší smysl. Že každým opakování roste dítěti IQ v nepřímé úměře vůči tomu, jak vypravěči klesá. A jestli osvojování jazyka bude fungovat stejně i ve vesmíru, tak emzák přiletí, bude dva roky koukat jak sůva z nudlí po lobotomii, a pak zničehonic ocituje Vergilia v originále.

Aneb děti jsou houby. Nasávají. A pak je jednou zmáčknete a:

"Jak máma říká jéje?"

 "KUA! Kua, kua!"

Kua. A taky p‘dele.

Jazyk jako zbraň

Když už emzák jazyk ovládá, naučí se s ním útočit proti nám pozemšťanům. Rafinovaně. A od čeho jsou významy jiného, než aby se posouvaly? Madla se tak velmi záhy v první protirodičovské ofenzívě používat slovíčko TEĎ.

„…oblečeš se a potom si dáš banán, jo?“

„TEĎ! Jo. Teď.“

Její „teď“ se brzy stalo nepodmíněným reflexem na jakoukoliv zmínku slova „potom“. Třeba když zaslechne recepty. „A potom přidám vejce?“ „TEĎ! TEĎ“. V sebeobraně jsem se tak odnaučil slovo „potom“ používat.

Ne tak Madla, která zbraně dospělých začala obracet proti nim.

„Tak, jdem se oblíct.“

„Po-tóoom!“

„Po čem?“

„POTOM!“

Zmatení pojmů pak dotáhla k dokonalosti s mou ženou:

„Až řeknem TEĎ, tak si opláchneš hlavu. Tak, 3 – 2 – 1…“

„…potóóóm!“

Až budete vyjednávat s mimozemskými civilizacemi, nezapomeňte, že v emzákovštině POTOM = NIKDY.

Neúprosnost logiky

S tím, jak Madla mluví více a častěji, dělá jednu zásadní chybu. Podobně jako herci Teritoriálního tyjátru se občas pokouší (na základě své předešlé jazykové znalosti) improvizovat. Výsledky těchto pokusů se stejně jako u herců Teritoriálního tyjátru pohybují v mezi mezi tragičnem a zapomenutelností, ale vždy v tom je aspoň vnitřní logika, kterou přisuzuje jazykového systému. Tedy dokud časem nezjistí, že čeština smysl nedává:

„Táta (se) válel.“ => Ďoďo (na klavír) hrálel.“

Je v tom něco úspornosti, to zas jo. Některé její věty spíš než větu připomínají trailer na větu. Je v nich to nejdůležitější. Tak například její oblíbená říkanka o těch kočkách, jak snědly kroupy, v podání Madly:

„Houpy, houpy. Mňau. Koťata. Hněvaly. Nedaly. Fšichni byli BLBÍ.“

Poslední slovo vysloví vždy se zvláštním gustem a poťouchle uhýbajícím pohledem. Ještěže v době otevření školek, kde by se na ni učitelky tvářily, už bude plynule mluvit dvěma světovými jazyky, mít stálé zaměstnání a takové ptákoviny ji přestanou bavit.

Manuál pro komunikaci s mimozemskými civilizacemi

Ustanovili jsme si tedy, že až nás přiletí zachránit mimozemská civilizace před námi samými, bude jazyk používat podobně jako dvouleté dítě. Pokud jste dočetli až sem, odměním vás zázračným slovíčkem, jakýmsi safeword,, které zaručeně překazí jakýkoliv emzákův vztek či rozmar, a kejhák vám zachrání rovněž při výchově. Zázračné slovíčko je prosté. Zázračné slovíčko zní:

 *** NEMUSÍŠ ***

P.S. Jak se tak množí dcery citáty zde uvedené a další, které sice možná stojí za řeč, ale už tolik ne za příspěvek, vytvořil jsem jim úložiště na Twitteru: nanoinfleuncerský účet Táta Tučňák. Protože tučňáci jsou fotři frajeři.

Nemusela stát a pózovat.