Noční deníček vol. 2

Minulá část nočníčku byla o usínání, tahle tedy přirozeně bude o buzení. Protože znáte takový to, jak jde člověk večer spát a probudí se ráno? Já ne.

2. dějství: Opotřebovávací válka 

23:00 – Klíčový je načasování, říkám si pochvalně, zatímco nalejvám kojeneckou vodu do lahvičky. To znamená začít připravovat druhý umělý mlíko, než se Madlenka probudí hlady, ale zas ne moc brzo, aby nevychladlo a malej závisláček jím nepohrdl, dovysvětlím skřítkům ve svý hlavě, zatímco začínám ohřívat vodu a-

23:00:01 – “Aááá!“, ozve se z pokoje. ÁÁÁÁÁÁÁÁááááááá! ozvou se skřítci v mojí hlavě

23:00:05 – Běžím a v ruce balancuju horkou vodu, narážím si nohu o kočárek v chodbě, na bolest není čas. Sypu mlíko do vody, Madla se vrtí, chci zavřít lahvičku….

23:00:06 - Běžím do kuchyně, popadnu víčko od lahvičky a skřítkové unisono říkaj debile.                      

23:00:10 – Jsem zpět! Dobrý, Madlenka nehybně leží a čeká, zvířátko nejhodnější nejtrpělivější, tak, teď zašroubovat, dobrý, dobrý, ujišťuju skřítky….hotovo.

23:00:11 – Otočím se k dítěti. To stojí, drží se ručičkama žbrdlení a haleká: „papa.“

23:00:30 – Položená na lopatky, pijící. Přichází osudová chvíle, kdy je třeba uplatnit nově nabyté matkovské dovednosti. Jak jenom poznat, co už jednou probuzený dítě potřebuje, aby usnulo, když má zacpanou tlamičku mlíkem?

V zásadě máme na výběr z následujících vzájemně neslučitelných požadavků (teda vedle těch, na který jsme zatím nepřišli):

1. Madla chce, aby se jí soustavně zpívalo, dokud neusne. (Poznávací znamení: kník, když se nezpívá.)
2. Madla chce, aby se jí soustavně přestávalo zpívat, dokud neusne (poznávací znamení: kník, když se nezpívá, ale rovněž kník, když se zpívá – kník ustane zhruba po dobu dvou minut od okamžiku, kdy ustane zpěv, poté kník opět nastává, je tedy třeba začít a přestat zpívat).
3. Madla chce být hlazena a zároveň jí má být soustavně zpíváno.
4. Madla chce být hlazena, zároveň jí má být soustavně přestáváno zpívat.
5. Madla si přeje, aby se soustavně přestávala hladit a současně jí bylo soustavně zpíváno.
6. Madla si přeje, aby se soustavně přestávala hladit a současně se jí soustavně přestávalo zpívat.

Za účelem odhadu její noční nálady jsem oprášil hrací kostky.

Jak ale potom poznáte, že jste zvolili dobře? To je prosté. Selhání se trestá dvěma hodinami mučení metodou spánkové deprivace. Nutno říct, že stakes are high, tak mi to nevyjde jenom vzácně…

01:00:30 – Po dvouhodinovém semináři o kravičce, koníkovi a kočičce (výzkumná otázka: “jak dělá?“) se jí klíží očička a Madla vezme zavděk otázkou, jak dělá ryba. Seknu sebou se zadostiučiněním na záda a civím do stropu.

01:05:00 – Tak jsme aspoň popovídali, hezky otevřeně, jako otec s dcerou, no, za to ještě jedno budem oba rádi. A jeden z nás je o to chytřejší….to se přece hodí vědět, jak co dělá, ujistím se v duchu na dobrou noc a spokojeně začínám halucinovat, jak dělá myška, jak dělá ptáček, jak dělá ovečka…

01:05:30 – „Brrrrrrrrrrm!“ řekne Sokolovská ulice, jak dělá auto. „BrrrrrrRRRRRRRvvvvvRRRRRRaaaaaaaam!“ opakuje nám Sokolovská, jak frajer vytuněnej jezdí tam a zase zpátky pod našimi trojitými okny, protože to je v jednu ráno ještě náramnější zábava než kdy jind.

01:10:00 – Madla spokojeně spinká chroptění motoru navzdory. V mojí hlavě však už spustila kolesa nenávisti. Nemůžu si pomoct, nejde to zastavit. Místo zaslouženého spánku si barvitě představuju, co bych tomu řidiči proved cihlou, kdyby se mi dostala do ruky. Teda kdybych nebyl srab. Teda kdyby před minutou neodjel.

01:15:00 – Hodně myslím na to, že bych si pod okno vyskládal prázdné lahváče a v noci je házel po projíždějících autech. Prázdné lahváče anebo plné plínky. Záleží na obsahu předešlého dne.

01:20:00 – Vzduchovku! Ne! Samostříl! Pořídím si kuši. Ne tu, jak se z ní střílí na Točníku, ale nějakou elegantní, černou, s dalekohledem a protipancéřovou municí.

01:30:00 – Dochází mi představivost, pokud jde o násilné smrti kreténů s vymazleným výfukem, a tak mi nezbývá nic jiného než mírumilovně usnout.

(Je to známá věc, že rodičovství odhaluje to nejlepší, co v nás je – jak vidno, ve mně například probudilo lásku, něhu a mého vnitřního jednorožce.)

3. dějství: Dudlíkový blitzkrieg

02:20:00 – Madla kvílí a asi už to provozuje dlouho. Aspoň soudě podle toho, že nade mnou stojí moje žena, která doposud kvůli zítřejší práci spala ve vedlejší místnosti, a v ruce třímá peřinu. Střídání?!!“ zaradují se skřítci. Ani jsem nedoufal.

02:20:02 – Jo, aha, vona třímá moji peřinu.

02:20:20 – „Vše je pod kontrolou!“, odmítám razantně pomoc, zatímco se snažím uvědomit si, kde je strop.

02:20:22 – „Zkus dudlíček,“ špitne Viki na odchodu. Bebebebebebe!, řeknu si jí v duchu, kdo z nás dvou je doma s dítětem, co? Nejsem blbej samozřejmě že má v postýlce dudlíky, hned tři!

02:22:00 – Naslepo skládám lahvičku na mléko a opařím se horkou vodou. Naštěstí jak se mi třesou ruce, tak si ránu hned zas zasypu sušeným mlíkem. Ryk nabírá na síle.

02:22:02 – Tááááááák. Na!

03:22:05 – Co? Jak jako že nemáš hlad? Já ti naleju 150 ml bílýho zlata za bambilion a ty máš troufalost řvát a přitom nemít hlad?

03:22:10 – Rezignovaně vzdychnu, chladnoucí mlíko odložím, že s tím potom vymalujem stěny. Bude to potřeba, protože právě jdu mlátit hlavou do zdi.

03:30:00 – Zkus dudlíček, slyším v otlučené hlavě mystickou ozvěnu. Asi skřítci.

03:33:00 – Není zbytí. Končím přestávat zpívat a jdu ji pochovat (v náručí). „Ňoni,“ prohlásí Madlenka zbědovaně. „Ňoni.“ Nevím, co není, a ani mě to nezajímá.

03:33:03 – Zvedám dítě. Má nějaký ostrý záda

03:33:05 – Aha, přesně mezi lopatkama má nalepeny tři dudlíky.

03:33:08 – Všechny tři dudlíky odevzdávám právoplatné majitelce.

03:33:10 – Majitelka odvětí „Tadyje“ a s blaženým výrazem a plnou pusou i oběma ručičkama usíná.

4. dějství: Ponorková válka

04:30:00 – Co-co? Noc? Ještě? Podívám se na hodiny. Okamžitě se vzpamatuju, tentokrát se nenechám nachytat! Vše nasvědčuje tomu, že příčinou kvíkotu může být jen hlad!

04:31:00 – Bleskurychle sestavím a naplním další lahvičku. Madla má stále zavřené oči, což značí, že když se teď nají, čas do rána už prospíme. Však já věděl, že noc musí dobře dopadnout!

04:31:02 – Nabízím lahvičku, Madlena po ní vděčně sáhne.

04:31:06 – Ozve se zvuk nasávání vzduchu, což je znamenitý příznak, že je úspěšně dopito. Fíha, ta musela mít hlad jako vlk! Dobrej odhad, tatínku, pochválej mě skřítci. Dem spát.

04:31:10 – S vidinou spánku mě zavalí pocity míru a lásky. Natáhnu se a pohladím ji na dobrou noc po bříšku.

04:32:11 – …hm, proč je to bříško teplý, mokrý a lepkavý? PROČ JE TO BŘÍŠKO TEPLÝ, MOKRÝ A LEPKÁVÝ? Záda mi poleje studenej pot.

04:32:12 – „Ňoni,“ pronese Madlenka do ticha. Říká, že není, tak asi není teplý, mokrý a lepkavý, uklidním se. Si uslintla třeba.

04:32:13 – Podívej se na lahvičku, řeknou skřítci, zatímco se snažím zaspat realitu.

04:33:00 – Podívám se na lahvičku. Víčko jsem ze samého nadšení našrouboval nakřivo, takže noční svačina se, namísto vnitřního užití, pomalu vsakuje do dítěte zvějšku.

04:34:00 – Hážu přes ni deku a přemýšlím, jak to ututlat….hm, ráno ji Viki uvidí a zhrozí se: „Proč je to dítě mokrý?“ Já odpovím: „Jaký dítě?“. Hm. To projde. Dobrej plán.

04:35:00 – Mokrý dítě. Zápal plic, souchotiny, mor, COVID 19, vyjmenovávají skřítci v hlavě. Mám podezření, že to jsou duše generací matek před námi.

04:36:00 – „Áááááá!“ zařvu nahlas a jdu ji převlíct. 

5. dějství: Počítání padlých

05:00:00 – „Tejte“ („pejsek“), prohlásí voňavý a suchý miminko a sáhne po knížce. Tážu se, jak dělá a kde je, zatímco v duchu sčítám mrtvé mozkové buňky, které padly za další přežitou noc.

05:55:55 – Posbírám vystřílené nábojnice (lahvičky od mlíka) a vycházíme vstříc slunci. Je nový den.

Bitevní plán noční bojovky, ráno poté.

Noční deníček vol. 1

 

Tak se mi zdá, že ani po dvou příspěvcích jsem nezodpověděl tu jedinou otázku, u níž mají lidé pocit, že má smysl mi ji pokládat: jak že to s malou jde?

Je to skvělý, vážně. Den je samá malá radost.

Jenže pak přijde noc.

Víte, jak je ve všech mýtech, fantasy a hororech noc čas k přečkání a přežití? Čas, který odbíjí nesnesitelně pomalu? Čas, kdy naši hrdinové ztrácejí síly, přátele a zdravý rozum? Čas, kdy jde jen o jediné – dožít se kuropění? Dokud kohout třikrát nezakokrhá, pak se zlo rozplyne a prokletí pomine. A na světle vás čeká počítání mrtvých a další kolo příprav na noční boj. Protože vesmír je nemilosrdný a slunce vždycky jednou zapadne.

Poznámka pod čarou:

Strach z noci a vítání rána jsou v nás zakořeněny odpradávna. Dává to samozřejmě smysl, v temných hvozdech číhalo nejedno nebezpečí. Něco o tom vím, tradice vznikla přesně takhle:

Zatímco pračlověk doby mezolitické u večerního ohně usnul samým vyčerpáním z lovu a první domestikace vlka, pražena si s prapotomkem zalezla do své odhlučněné jeskynní prakomůrky. O půlnoci se na stěnách jeskyně objevily zmatečné malby hrůzostrašných výjevů, ve tři ráno k nim přibyly obří fleky od natráveného mléka a mezi pátou a šestou dodala živost obrazu červená barva, to když pražena hodinu mlátila hlavou o zeď. S úsvitem nalezl zděšený otec matku blekotající, promrzlou, ale vděčnou za první paprsek slunce. Nebyla s to říct, co se stalo – stařešinům kmene to naštěstí bylo jasné: každou noc ji napadá démon! Člověk, natož pra-, by takové devastace nebyl schopen. Po monstru však nebylo ani vidu, ani slechu, asi se zjevuje jen v noci. Od této chvíle se budeme bát tmy, usnesl se kmen.

Tak hlavně že tomu pradítěti se nic nestalo, oddechli si pak všichni, když se na ně neviňátko uculovalo. Zamyslelo se a proneslo: papa. Pramatka vzdychla, beze slova se zvedla, utrhla kus kance a začala předžvýkávat. Byl nový den.

Přikládám deníček z jedné takové prožité noci. Jen nemůžu potvrdit ani vyvrátit, jestli se to stalo všechno naráz.

Nočníček (tj. noční deníček)

1. dějství: Umění usínat

18:30 – Madla si hned po večeři protírá očíčka, na sofistikovanou otázku „Spinkat?“ odpovídá vehementním „Jo!“. Po tváři se mi nevědomky rozlije blažený úsměv

19:00 – Tak že bychom ji zkusili v půl osmý uspávat? Plánuju, že v 19:15 jí začnu čistit zuby, ať je v půl bezpečně uložená a máme volný večer, třeba s Viki stihnem film.

19:30 – Madla si do rukou vzala dva dřevěný pejsky a předstírá, že si dávaj pusu. "No uznej," vysvětluju Viki, "teď jí je přece nemůžu vzít! Tak co by si nepohrála ještě trochu, žejo. Jen ať pak je unavená a líp spí." Viki se tajnosnubně usměje a odchází.

20:00 – Pomalu dočistím všech sedm zubů a jdu připravit horkou vodu do lahvičky na mlíko (možná to ty z vás, kteří mě někdy viděli z profilu, překvapí, ale kojit ještě neumím – Madla pije hypoalergenní mléko z prášku za triliony bambilionů, neboť bez něj neusne. Neměnil bych ale, bílý zlato to je!) Holčička vypadá dost utahaně. Vyvíjí se to tedy, radí mi můj selský rozum, z logiky věci velmi dobře.

20:01 - Zatímco se Madle ohřívá voda, rovnou si v kuchyni naleju pivo na život po uspání. "Není to trochu předčasný?" ptá se mě Viki. "Nesmysl! Dyť je už úplně grogy, za tři minuty jsem zpět," odignoruju svou ženu.

20:30 – Á-ha, tak Madla je zřejmě přetažená (přetaženost je naprosto fascinující a nadpřirozený jev, kdy jsou děti tak unavené, že nemůžou spát – neuvěříte, dokud to nezakusíte).

Dopila mlíko a s úlevným heknutím se chopila dudlíku. Leží, ležím, ležíme. Zavrtí se. Leží, ležím, ležíme. Ve tmě se zalesknou hrozivá očíčka. Zatajím dech. Ona si začne nespokojeně bručet, hladím ji a zpívám jí, soustavně ji hladím a zpívám jí, zvedne se na kolínka, nenenenenenenenene, zařvu si v duchu, vlídně se ji pokusím přimáčknout k matraci a ještě vlídněji ji tam násilím udržet. Broukání se mění v jekot, tadá, a kde se vzal, tu se vzal, najednou dělám berany berany duc přes hrazení postýlky.  

21:00 – Berany Madle pomalu přestávají připadat vtipné, a tak si vyžádá můj telefon („Tete!“), protože zmerčila, že jsem se podíval, kolik je. Ukazuju jí na něm obrázek slona, Madla mě chytá za nos, jakože chobot (umně mi před tím vždycky sundá brejle) a směje se. Smiřuju se, že tohle bude na dýl.

21:02 – Madla usnula a spí jak dudek. Hm. 

21:04 – Odplížím se z ložnice. Už ve dveřích říkám Viki, ať najde něco krátkýho a nenáročnýho na Netflixu.

21:05 – Viki něco pustí. Já si dám facku a vracím k Madle pro brejle.

21:06 – Mám je! Na cestě zpět zavrže prkno. Madla zvedne hlavičku. Obvykle to znamená, že jen jako surikata proskenuje okolí, jestli tam s ní někdo láskyplně polehává a bdí nad ní. Jaké štěstí, že tam zrovna jsem!

Chvíle napětí. Madla položí hlavičku. Uf. Chytnu kliku, že odejdu. Madla zvedne hlavičku. Pustím kliku. Madla položí hlavičku. Dotknu se kliky. Madla zvedne hlavičku. Držím se kliky, připraven k výsadku, že počkám pět minut, než začne zařezávat.

21:11 – Pouštím kliku. Madla pokládá hlavičku. Až teď. Vzdávám to, odstupuju ode dveří a jdu si láskyplně lehnout vedle ní.

21:30 – Musím se převalit, ajta, lupne mi v koleni. Čekám pohromu a ono....nic. Jako dudek! Večer může začít: jdu vylejt zvětralé pivo, a na zbývající půlhodinu se uvidí.

Jaktože to uspávání zabralo tolik času?, podivím se tehdy i teď. Dyť jsem se nedostal ani do půlnoci, kdy začíná opravdová zábava, a už mám na digitálno nechutně dlouhej příspěvek!

Tak to holt po západu slunce je, že se čas  vleče a odbíjí nesnesitelně pomalu. Podívejte se na nějakej horor. Alespoň že můžu rovnou teď, 21. března večer, začít psát pokračování na příště, kde si shrneme zbytek noci – dneska totiž s Madlou spí Viki, víte. A viz vejš, že to není vážně žádná sranda, to mám tak dvě hodiny k dobru, tak že bych si nejdřív něco přečetl....? 

19:00 – "Tak my jdem," pronese Viki s Madlou v náručí. "Jasný, dobrou, kdybysme se už neviděli," řeknu pro jistotu.

19:15 – Otevřou se dveře. Asi si něco s Madlenkou zapomněly. Víčko od flaštičky určitě, pomyslím si vědoucně a svou ženu v duchu polituju

Ale ona zůstává. "Tak na co se dnes podíváme?" ozve se od širokého úsměvu.

Nevím, jak to dělá. Asi matka.