Noční deníček vol. 1

 

Tak se mi zdá, že ani po dvou příspěvcích jsem nezodpověděl tu jedinou otázku, u níž mají lidé pocit, že má smysl mi ji pokládat: jak že to s malou jde?

Je to skvělý, vážně. Den je samá malá radost.

Jenže pak přijde noc.

Víte, jak je ve všech mýtech, fantasy a hororech noc čas k přečkání a přežití? Čas, který odbíjí nesnesitelně pomalu? Čas, kdy naši hrdinové ztrácejí síly, přátele a zdravý rozum? Čas, kdy jde jen o jediné – dožít se kuropění? Dokud kohout třikrát nezakokrhá, pak se zlo rozplyne a prokletí pomine. A na světle vás čeká počítání mrtvých a další kolo příprav na noční boj. Protože vesmír je nemilosrdný a slunce vždycky jednou zapadne.

Poznámka pod čarou:

Strach z noci a vítání rána jsou v nás zakořeněny odpradávna. Dává to samozřejmě smysl, v temných hvozdech číhalo nejedno nebezpečí. Něco o tom vím, tradice vznikla přesně takhle:

Zatímco pračlověk doby mezolitické u večerního ohně usnul samým vyčerpáním z lovu a první domestikace vlka, pražena si s prapotomkem zalezla do své odhlučněné jeskynní prakomůrky. O půlnoci se na stěnách jeskyně objevily zmatečné malby hrůzostrašných výjevů, ve tři ráno k nim přibyly obří fleky od natráveného mléka a mezi pátou a šestou dodala živost obrazu červená barva, to když pražena hodinu mlátila hlavou o zeď. S úsvitem nalezl zděšený otec matku blekotající, promrzlou, ale vděčnou za první paprsek slunce. Nebyla s to říct, co se stalo – stařešinům kmene to naštěstí bylo jasné: každou noc ji napadá démon! Člověk, natož pra-, by takové devastace nebyl schopen. Po monstru však nebylo ani vidu, ani slechu, asi se zjevuje jen v noci. Od této chvíle se budeme bát tmy, usnesl se kmen.

Tak hlavně že tomu pradítěti se nic nestalo, oddechli si pak všichni, když se na ně neviňátko uculovalo. Zamyslelo se a proneslo: papa. Pramatka vzdychla, beze slova se zvedla, utrhla kus kance a začala předžvýkávat. Byl nový den.

Přikládám deníček z jedné takové prožité noci. Jen nemůžu potvrdit ani vyvrátit, jestli se to stalo všechno naráz.

Nočníček (tj. noční deníček)

1. dějství: Umění usínat

18:30 – Madla si hned po večeři protírá očíčka, na sofistikovanou otázku „Spinkat?“ odpovídá vehementním „Jo!“. Po tváři se mi nevědomky rozlije blažený úsměv

19:00 – Tak že bychom ji zkusili v půl osmý uspávat? Plánuju, že v 19:15 jí začnu čistit zuby, ať je v půl bezpečně uložená a máme volný večer, třeba s Viki stihnem film.

19:30 – Madla si do rukou vzala dva dřevěný pejsky a předstírá, že si dávaj pusu. "No uznej," vysvětluju Viki, "teď jí je přece nemůžu vzít! Tak co by si nepohrála ještě trochu, žejo. Jen ať pak je unavená a líp spí." Viki se tajnosnubně usměje a odchází.

20:00 – Pomalu dočistím všech sedm zubů a jdu připravit horkou vodu do lahvičky na mlíko (možná to ty z vás, kteří mě někdy viděli z profilu, překvapí, ale kojit ještě neumím – Madla pije hypoalergenní mléko z prášku za triliony bambilionů, neboť bez něj neusne. Neměnil bych ale, bílý zlato to je!) Holčička vypadá dost utahaně. Vyvíjí se to tedy, radí mi můj selský rozum, z logiky věci velmi dobře.

20:01 - Zatímco se Madle ohřívá voda, rovnou si v kuchyni naleju pivo na život po uspání. "Není to trochu předčasný?" ptá se mě Viki. "Nesmysl! Dyť je už úplně grogy, za tři minuty jsem zpět," odignoruju svou ženu.

20:30 – Á-ha, tak Madla je zřejmě přetažená (přetaženost je naprosto fascinující a nadpřirozený jev, kdy jsou děti tak unavené, že nemůžou spát – neuvěříte, dokud to nezakusíte).

Dopila mlíko a s úlevným heknutím se chopila dudlíku. Leží, ležím, ležíme. Zavrtí se. Leží, ležím, ležíme. Ve tmě se zalesknou hrozivá očíčka. Zatajím dech. Ona si začne nespokojeně bručet, hladím ji a zpívám jí, soustavně ji hladím a zpívám jí, zvedne se na kolínka, nenenenenenenenene, zařvu si v duchu, vlídně se ji pokusím přimáčknout k matraci a ještě vlídněji ji tam násilím udržet. Broukání se mění v jekot, tadá, a kde se vzal, tu se vzal, najednou dělám berany berany duc přes hrazení postýlky.  

21:00 – Berany Madle pomalu přestávají připadat vtipné, a tak si vyžádá můj telefon („Tete!“), protože zmerčila, že jsem se podíval, kolik je. Ukazuju jí na něm obrázek slona, Madla mě chytá za nos, jakože chobot (umně mi před tím vždycky sundá brejle) a směje se. Smiřuju se, že tohle bude na dýl.

21:02 – Madla usnula a spí jak dudek. Hm. 

21:04 – Odplížím se z ložnice. Už ve dveřích říkám Viki, ať najde něco krátkýho a nenáročnýho na Netflixu.

21:05 – Viki něco pustí. Já si dám facku a vracím k Madle pro brejle.

21:06 – Mám je! Na cestě zpět zavrže prkno. Madla zvedne hlavičku. Obvykle to znamená, že jen jako surikata proskenuje okolí, jestli tam s ní někdo láskyplně polehává a bdí nad ní. Jaké štěstí, že tam zrovna jsem!

Chvíle napětí. Madla položí hlavičku. Uf. Chytnu kliku, že odejdu. Madla zvedne hlavičku. Pustím kliku. Madla položí hlavičku. Dotknu se kliky. Madla zvedne hlavičku. Držím se kliky, připraven k výsadku, že počkám pět minut, než začne zařezávat.

21:11 – Pouštím kliku. Madla pokládá hlavičku. Až teď. Vzdávám to, odstupuju ode dveří a jdu si láskyplně lehnout vedle ní.

21:30 – Musím se převalit, ajta, lupne mi v koleni. Čekám pohromu a ono....nic. Jako dudek! Večer může začít: jdu vylejt zvětralé pivo, a na zbývající půlhodinu se uvidí.

Jaktože to uspávání zabralo tolik času?, podivím se tehdy i teď. Dyť jsem se nedostal ani do půlnoci, kdy začíná opravdová zábava, a už mám na digitálno nechutně dlouhej příspěvek!

Tak to holt po západu slunce je, že se čas  vleče a odbíjí nesnesitelně pomalu. Podívejte se na nějakej horor. Alespoň že můžu rovnou teď, 21. března večer, začít psát pokračování na příště, kde si shrneme zbytek noci – dneska totiž s Madlou spí Viki, víte. A viz vejš, že to není vážně žádná sranda, to mám tak dvě hodiny k dobru, tak že bych si nejdřív něco přečetl....? 

19:00 – "Tak my jdem," pronese Viki s Madlou v náručí. "Jasný, dobrou, kdybysme se už neviděli," řeknu pro jistotu.

19:15 – Otevřou se dveře. Asi si něco s Madlenkou zapomněly. Víčko od flaštičky určitě, pomyslím si vědoucně a svou ženu v duchu polituju

Ale ona zůstává. "Tak na co se dnes podíváme?" ozve se od širokého úsměvu.

Nevím, jak to dělá. Asi matka.